Prožíváme postní čas. Jde o období přípravy, usebrání, očištění našeho srdce od nánosů hříchů, falešných představ o své domnělé dokonalosti a příležitost k přiznání si své ubohosti. Ale ne proto, aby nás toto poznání srazilo, ale naopak pozvedlo. Pozvedlo do dechberoucí důstojnosti Božího dítěte, kterým se stal každý z nás při křtu.
Postní doba je také ideální příležitostí znovu zaostřit a zaměřit svůj pohled na CÍL, kterým je pro každého z nás je Bůh, spása naší duše. Cílem postní doby není půst! A už vůbec ne ve stylu diety s přidanou hodnotou – kdy si řekneme, že spojíme nutné s užitečným: aspoň shodím třeba přebytečná kila a ještě „udělám radost“ Pánu Bohu. Bůh náš půst nepotřebuje. Proto se nám někdy nedostává radosti v duchovním životě, když zaměňujeme prostředek za cíl, obsah za formu, sebe za Boha, trám za třísku.
Půst je JEN prostředek. Pokud vede jen k vlastnímu uspokojení a soustředění se na sebe ve smyslu co jsem si (já borec) dokázal odříct - ať už je to jídlo, nebo televize, či třeba bezduché brouzdání po sociálních sítích – tak je to, alespoň co se týká duchovního života, téměř k ničemu. Nebo hůř – může to akorát tak přispět k naší pýše, jak jsem to JÁ hezky zvládl… A výsledek takového snažení je bohužel často pohled a soustředění na sebe. Místo pohledu na Krista, nebo pohledu na bližního.
Půst je skvělý prostředek k odpoutání se od sebe sama: zřeknu se něčeho, co ani není samo o sobě špatné, abych měl jasnější pohled na Boha. Abych měl prostor na modlitbu. Aby mě pohled na vlastní hříchy vedl k pokání a do zpovědnice. Zřeknu se zbytečných a planých řečí, abych měl laskavé slovo pro bližního. Zřeknu se informačního hluku, abych konečně slyšel člověka vedle sebe. A především Boží hlas ve svém srdci.
A protože „víra bez skutků je mrtvá“ (Jakub 2, 17), tak abych nezapomněl ani na almužnu. To není jen ta kasička na stolku v kostele mezi lavicemi. Ale jakákoli pomoc bližnímu, ať už hmotná, nebo ve formě darování svého času někomu. Nebo třeba darování modlitby za někoho kdo mi ublížil a za koho se mi těžko modlí. A také obdarováním toho, čeho se lidem kolem nás zoufale nedostává – naděje! A té přece my křesťané máme na rozdávání. Navzdory beznaději, nejen ze současné situace, navzdory osobním trápením a smutkům, víme, že Ježíš prolil svou Krev za každého z nás. A je to On, kdo kráčí se mnou na té mé životní křížové cestě. Je to Bůh, kdo dokáže přetvořit trápení v radost, a i ten největší hřích v milost.
Celé dějiny spásy, od hříchu prvních lidí, Bůh dělá všechno proto, aby nás nasměřoval zpátky k sobě. Až na kříž šel…
Ideální příležitost si toto Boží konání, tento urputný zájem o každého z nás, uvědomit a mít na očích právě v postní době. Tak jako Ježíš odchází na poušť, aby byl blíž svému Otci a zakusil naše lidství, tak i my prožijme postní dobu jako čas na poušti – blízko Bohu, ale nikoli vzdáleni od bližního.
Čím blíž budeme Ježíšovi, tím víc se také o nás bude pokoušet Ďábel. Zkoušel to i na Ježíše, tím spíš i na nás. Buďme připraveni - použije cokoli, co nás od Boha odvrátí, ať jsme mladí nebo staří. Zná naše zranitelné místo.
Přesto prožijme postní dobu nikoli se smutným pohledem, co všechno si musíme odříct, ale s radostným pohledem do Ježíšovy tváře. Prožil poušť, prožijme tu svou s Ním.
+JK
