Převzato z adventního kalendáře s příběhy z časopisu DUHA

Naomi stoupá do svahu. Jde k dědečkovi. I když se na něj velice těší, nepospíchá a neběží, jde trochu zvláštně – krátký krok – dlouhý krok, krátký krok – dlouhý krok. Její levá noha je totiž kratší než pravá, ne o moc, ale Naomi kvůli tomu viditelně kulhá. Dědeček Natanael je pastýř a má na starosti hodně ovcí a koz svých i cizích. On to není tak docela Naomin dědeček, oslovují ho tak všechny děti, které za ním chodí, aby si poslechly jeho vyprávění. A nejradši mají příběh, který nikdo jiný tak vyprávět neumí jako on, protože ho nosí v srdci. O tom, co prožil, vypravuje moc rád, i když se vždycky rozesmutní. Myslí si totiž, že ten příběh má špatný konec a děti s ním souhlasí. I Naomi. Přesto ho chtějí slyšet znovu a znovu.

Poslední úsek cesty jde Naomi pomaleji, už je unavená a stoupání je namáhavé. Pak se zastaví, aby si vydechla a rozhlédla se. Dnes se jí to vyplatilo! Najednou proti ní hopsá černé kůzle, mazlivě se jí otírá o bok a loudí nějakou dobrotu. A už přiběhl taky Felo, starý ovčácký pes. Všichni tři společně prochází stády koz a ovocí až ke starému sukovitému olivovníku. Pak uvidí dědečka a běží, kulhají i skáčou přímo k němu. Naomi pozdraví celá rozesmátá s rozpálenými tvářemi a troufne si dědečka i obejmout.

„Rád tě vidím, Neomi, posaď se ke mně. Chtěl jsem si právě dát svačinu, ale ty asi nemáš hlad, viď?“ Přitom se na ni lišácky podívá. Dobře ví, že Naomi jídlo nikdy neodmítne. Dědeček vyndá chlebové placky, kozí sýr a olivy. Potom jedí a Naomi chutná mnohem víc než doma u tety Ester a strýčka Lábana. Když snědí poslední olivy a napijí se z koženého vaku, položí Naomi dědečkovi hlavu na koleno a prosí: „Dědečku, vyprávěj prosím!“

„Ale já už si nic nepamatuju. A navíc jsi už všechno slyšela. Nebo mám znovu vylíčit, jak jsem zahnal vlky jenom prakem a kamením?“ „Ne, to ne.“ „Tak jak jsem putoval kus cesty do města s kupeckou karavanou?“ „To jsem slyšela včera, dědečku. Já bych radši…“ Dědeček se schválně tváří nechápavě. „TEN PŘÍBĚH,“ žadoní Naomi, „přece TVŮJ příběh!“ – „Aha, tak ten myslíš,“ usmívá se dědeček, „že mě to hned nenapadlo!“ Napije se vody a začne: „Před dávnou, dávnou dobou – podívej se, je to třicet zim, které jsem si vyřezal…“ Spočítá zářezy na své pastýřské holi a Naomi počítá s ním. „Tehdy se stalo něco neslýchaného. Římský císař Augustus přikázal, že mají být všichni lidé z našeho národa spočítaní. Ty víš, že Římané jsou…“

„Ano, ano! Vím!“ přeruší dědečka Naomi a sama vysvětluje: „Římané jsou cizí vládci, kteří dobyli naši zem. Tehdejší izraelský král Herodes musel udělat, co mu řekl římský císař, přestože se sčítání lidu protiví našemu náboženství. A tak tehdy rozkázal každému jít do města, kde se narodil, a nechat se tam zapsat. Pořád musíme římského císaře poslouchat, dokud nás někdo neosvobodí.“

Naomi o překot převyprávěla začátek příběhu, přestože byl podle ní úplně nudný. Chtěla se rychle dostat k tomu napínavějšímu! Dědečkovi to nevadilo: „Dobře si to pamatuješ, Naomi! Úplně přesně, jak to vždycky říkám,“ pochválil ji a Naomi se usmála. Teď už může dědeček vyprávět sám.

„Musel jsem se tedy taky sbalit a vydat se na dalekou cestu do místa, kde jsem se narodil. Zamířil jsem na jih, do Betléma. Musel jsem putovat mnoho dní, spát, kde se dalo, a prosit o jídlo. Ve dne pálilo slunce, v noci byla velká zima, a když jsem se mohl někde ohřát, byl jsem za to vděčný. Jedné noci jsem přišel na louku, kde pastýři hlídali ovce.

Byl jsem unavený a oni mi dovolili, abych si sedl k ohni. Vyndal jsem z brašny flétnu a pro radost jim zahrál. Pak jsem pojedl a nakonec vyřízl první zářez do své hole, tenhle Naomi, vidíš?“

„Ano, vidím!“ řekla Naomi netrpělivě. „Ale potom, dědečku, co bylo potom?“ „Potom se stalo něco podivuhodného!“ Dědeček mluví pomaleji a jeho oči se dívají do dálky, jakoby dohlédly nazpět v čase. „Vzduch bych chladný a průzračný, na tmavé obloze bylo hvězd jako písku. Najednou se udělalo jasno, jaké si ani nedokážeš představit. Ve velikém světle se objevila ohromná postava, byla průhledná a přitom jasně zářila…“ Dědečkův hlas se ztišil: „Byl to anděl.“ – „Anděl,“ zašeptala si pro sebe Naomi stejně tiše. „Toho bych taky chtěla vidět a mluvit s ním!“

„Ale my jsme se toho světla moc lekli, anděl nás vyděsil,“ pokračuje dědeček, „a museli jsme si zakrýt obličej rukama.“ – „A potom? Co udělal anděl potom?“ Naomi se dívá na dědečka široce rozevřenýma očima. „Potom nám ten anděl vznešeně řekl: Nebojte se. Zvěstuji vám velikou novinu, která přinese radost všem: dnes se vám narodil v Betlémě Spasitel, který je Mesiáš, Pán. Najdete tam dítě, které leží v jeslích, zavinuté v plenkách.“

Dědeček se podívá přes olivové listí k modrému nebi a nadechne se: „A opět se otevřela obloha,“ a zesílí hlas, jako by to všechno prožíval znovu, „a ve vzduchu bylo množství nebeských zástupů a slyšeli jsme nádherný zpěv…“ – „Zástupy? Samí andělé? To jich je opravdu tolik?“ ptá se Naomi.

A jak zpívali?“ – „No, zpívali, jak umí zpívat jen andělé – nadpozemsky krásně a vznešeně.“ A jako vždycky začne dědeček zpívat – je to spíše takové bručení, ale je mu rozumět každé slovo: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj a radost všem lidem.“ Drsně a chraplavě zní andělova slova z úst starého pastýře, ale Naomi se to líbí a opakuje: „Sláva na výsostech Bohu…“ Pak zmlkne a představuje si, jaké by to bylo, kdyby….

Ale dědeček mluví dál: „Nechápali jsme, co se právě stalo. Světlo zhaslo, andělé zmizeli, viděli jsme už jen obyčejnou noc a hvězdnou oblohu. Asi se mi něco zdálo, pomyslel jsem si, ale v tom se na obloze rozzářila hvězda. Mnohem větší a jasnější než všechny ostatní a na místě, kde před tím nic nebylo. Zdálo se mi, že ukazuje k jihu, kde leží Betlém. Bylo to znamení! Vyskočil jsem a zvolal: Jdu najít a pozdravit to dítě, které nám poslal Bůh! Přehodil jsem si plášť přes ramena, vzal jsem do ruky hůl a flétnu jsem zastrčil do brašny. A pastýři se rozhodli, že půjdou také. Sehnali ovce a vyrazili jsme.“

Dědeček vzal znovu do ruky svou hůl a přejel po jejím povrchu dlaní, jako by ji chtěl pochválit: „Ta byla pořád se mnou, ta to všechno se mnou prožila.“ Pak ji položil na zem a sepjal ruce, jako by se chtěl pomodlit.

Dědeček a Naomi se zadumaně dívali na starou pastýřskou hůl s mnoha zářezy. Potom dědeček položil ruku Naomi kolem ramen a vyprávěl dál: „Betlém jsme všichni uviděli už z dálky. Byl tam takový malý chlév, ze kterého vycházelo světlo, byl starý a měl stěny od kouře, udupanou podlahu a suché větve jako podestýlku. U stěny byly obyčejné dřevěné jesle se senem, ke kterým nás to jaksi táhlo. A v nich byl zázrak: leželo tam novorozené děťátko, Božské dítě. Bylo zavinuté do plenek a vycházelo z něj světlo, které spolu s ohněm ozařovalo chlév a všechny, kteří v něm byli.“ Dědeček se v myšlenkách znovu přenesl daleko do svého podivuhodného příběhu, spolu s ním se tam ocitla i Naomi. Možná by se ani nedivila, kdyby se tu teď objevil anděl.

„Poklekli jsme před tím dítětem,“ pokračuje dědeček tiše, „modlili jsme se a zpívali písně. A já jsem zahrál na svou flétnu jednu písničku.“

„To je ta, kterou hraješ každý večer?“ ptá se Naomi.

„Ano, je to ta ukolébavka. Napadla mě tam, před tím dítětem. Vložil jsem do té písně všechno: svou úctu, hvězdu, anděla, záři ve chlévě a radost. A to dítě se usmívalo, i když to obvykle čerstvě narozené děti nedělají. Když jsme vstali a šli zpátky ke stádům, bylo nám, jako bychom se setkali s někým moc drahocenným a vzácným. Nepromluvili jsme cestou zpátky ani slovo.“

Dědeček se odmlčel a najednou jako by všechno ztichlo. I zvířata jsou chvíli úplně tiše. Tu si dědeček povzdechne, jako by byla na jeho duši nějaká tíha, a řekne: „Mnohem později, když jsem byl zase na zpáteční cestě domů a dostal jsem se až ke Genezaretskému jezeru, jsem slyšel o té hrůze, co přišla potom. Tři mudrci z Východu viděli také tu hvězdu a vydali se na cestu, aby se Božskému dítěti poklonili a přinesli dary. Kam přesně mají jít, se zeptali krále Heroda. A to byla chyba. Když Herodes slyšel o tom zvláštním dítěti, dostal strach, že by ho později mohlo připravit o trůn a samo se stát králem. Protože ale nevěděl, jak by dítě nalezl, vydal strašlivý rozkaz: všichni chlapci, kterým ještě nebyly dva roky, musí být usmrceni! A vojáci ho poslechli.“

Dědeček mlčí a zakrývá si obličej rukama. Jako by všechno kolem zatajilo hrůzou dech.

„A to dítě ve stáji také zabili?“ Naomi se chvěje hlas. „Ano! Nemohlo tomu být jinak,“ odpovídá dědeček. „Už jsem pak o něm nikdy neslyšel.“

Starý pastýř Natanael ale ani nic slyšet nemohl, protože se od té doby všem lidem vyhýbá a mluví jen s dětmi, které za ním přijdou. Nechce mít nic společného s dospělými, kteří dokážou druhým dělat strašné věci. Žije jen se svěřenými zvířaty a se svým podivuhodným příběhem – sám na kopci pod olivovníkem.

„A to dítě se jmenovalo Ježíš?“ ptá se Naomi.

„Ano,“ potvrzuje dědeček. „Ale už nežije.“

Když dědečkova slova dozněla, ještě chvíli trvalo, než se Naomi vzpamatovala a pomalu vstala. Dědeček se také zvedl a řekl: „Už musíš domů, dítě. Teta Ester už tě asi hledá.“

Naomi nakrčí nos a zamračí se, nechce se jí odejít. Mnohem, mnohem radši by zůstala tady, ale přikývne: „Ano, teta Ester čeká.“ Pak dědečka znovu obejme a už kulhá rychle dolů z kopce.

Po cestičce k vesnici už jde Naomi pomaleji, únavou z kulhání ji bolí bok. Přemýšlí. A najednou ji napadne myšlenka, která je tak úžasná, že se ji zprvu ani neodváží domyslet do konce: „Třeba…třeba to dítě nezemřelo! Třeba se dědeček mýlí a ten Ježíš žije! Vždyť anděl a hvězda přece předpověděli, že se stane Spasitelem! Tak ho nemohli jen tak zabít. Někde se ukryl. A já ho budu hledat. A najdu ho!“ Tahle myšlenka Naomi tak rozveselila, že si začala prozpěvovat: „Já ho najdu – já ho najdu – já ho najdu – určitě…“ Přidá do kroku, aby byla brzy doma.

Když ale chtěla odbočit na silnici, která vede z vesnice Kafarnaum do Nazareta, slyší najednou někoho volat: „Hej, děvče, nejsi ty Lábanova malá Naomi? Přeji ti dobrý večer!“ Je to obchodník Levi se svým starým oslem, cestují asi z daleka, oba vypadají unaveně, osel má svěšenou hlavu.

„Ano, jsem to já,“ odpovídá Naomi. „Dobrý večer, jdeš, Levi, k nám?“

„Ne, dneska ne. Už je pozdě,“ říká Levi, „a zítra je šabat, tak si musím pospíšit, abych byl doma ještě před západem slunce.“

Naomi přikývne. Bůh stvořil svět v šesti dnech. Sedmého dne odpočíval a tento den posvětil. To je šabat. Začíná při západu slunce šestého dne a končí následující večer dne sedmého, když vyjdou na obloze první tři hvězdy. Naomi ví, že během tohoto svátečního dne se nesmí pracovat, vařit, cestovat, ani daleko chodit.

Levi upravuje náklad na zádech osla, aby nesklouzl ke straně. Naomi se na něj dívá s lítostí. „Škoda, že nepřijdeš k nám!“ řekne. Dobře ví, že v koších a bedničkách je nejen koření a semena, ale také sladkosti, nádobí, různé věci pro domácnost, šátky a stuhy, řetízky, náramky, ozdoby, dokonce i látky, které teta Ester někdy kupuje, aby z nich ušila nové oblečení. Naomi vždycky dostane od Leviho něco dobrého na zub.

„To je opravdu škoda, že k nám nemůžeš!“ „Však přijdu na návštěvu jindy, Naomi. A teď mi řekni, jak se teta se strýcem mají, když jsem je tak dlouho neviděl.“ Naomi teď jde vedle Leviho po cestě a s radostí odpovídá, mluví o všem, co ji napadne. O kamarádovi Jonatánovi a dalších dětech, o dědečkovi Natanaelovi, také o psu Felofi, o svém černém kůzleti a samozřejmě i o….

Najednou se zarazí a zmlkne. Zastaví se, protože ji během mluvení napadlo něco velkého a nesmírně důležitého. Úžasný nápad! Vykulila oči a podívala se na Leviho tak zvláštně, že se také zastavil, tázavě na ni pohlédl a udiveně si pomyslel: „Copak se tomu děvčeti stalo? Co ji to popadlo?“

Naomi zalapá po dechu, oči ještě vykulené. To je nápad! Pak se chytí za hlavu a vrtí s ní udiveně ze strany na stranu. Jak jen mohla zapomenout na to nejdůležitější?!

Ona tady drmolí o tetě, o kamarádech, o dědečkovi, o zvířatech… ale na to, co ji zajímá nejvíc, ani nepřišla řeč. Vždyť chce hledat to dítě, o kterém dědeček vyprávěl! A koho by se měla zeptat jiného než obchodníka, který pořád cestuje a potká za týden tolik lidí, co ona viděla za celý život. Ale nebude se jí Levi smát, že je na takové vyptávání moc malá a hloupá? Nevadí, stejně to musí zkusit: „Levi, když tak daleko putuješ, neviděl nebo nepotkal jsi na svých cestách někde náhodou malého chlapce, který se jmenuje Ježíš?“

Levi se hlasitě rozesmál: „To je dobré. Taková legrační otázka! Malých kluků, kteří se jmenují Ježíš, vidím v každém městě spoustu. Je to velmi oblíbené klučičí jméno, po světě jich běhají stovky. Všichni mají tmavé vlasy, hnědé oči, bosé nohy, otrhané košile. Kterého z nich myslíš?“

„Opravdu jich je tolik? To jsem nevěděla.“ odpoví Naomi překvapeně. Nenapadlo ji, že jich může být víc. Ale podle čeho pak má najít toho správného Ježíše, který bude tím zachráncem? Smutně se dívá k zemi. Věší nešťastně hlavu stejně jako ten unavený oslík. Ale pak ji napadla další otázka: „Vypadají všichni stejně jako úplně obyčejní kluci, nebo je někdo z nich zvláštní?“ ptá se s jiskřičkou naděje.

„Stejní asi ne, ale hodně podobní!“ Levi se znovu směje: „Všechno jsou to úplně obyčejní kluci, jen různě velcí, podle toho, kdy se narodili a různě špinaví, podle toho, kdy se naposled myli…“ Levi pobaveně sleduje Naomi, která se zamračila. Má ji moc ráda, ví, že je sirotek, znal i její rodiče, než zemřeli. A tak se ani nezlobí kvůli podivnému rozhovoru, který spolu vedli.

Naomi zmlkla a smutně hledí do dálky, už nemyslí na Leviho stužky a řetízky, ani na sladkosti. Mlčky dojdou až tam, kde z hlavní cesty odbočuje stezka k její vesnici, tam se celá nešťastná rozloučí: „Šalom, Levi – pokoj s tebou, i s tvým oslem!“

Levi se zastaví. Nechápe, proč je Naomi najednou tak smutná a mrzí ho to. – „Počkej,“ volá na ni, „něco tu pro tebe mám! Pojď sem.“

„Něco pro mě?“ ptá se Naomi překvapeně. Ale zvědavě udělá dva kroky zpátky k němu.

Levi se přehrabuje v zavazadlech a už něco našel, teď to vyndal. Jsou to třpytivé korálky. Pověsí je Naomi na krk. Nejdřív ze sebe Naomi nevypraví ani slovo. Ještě nikdy nedostala tak krásnou věc! V rozpacích se podívá na Leviho a ohromeně vydechne: „To je opravdu pro mě? To si můžu vzít?“

Levi se směje. „Ano, pro tebe! Copak je tu někdo jiný? Dárek ode mě,“ řekne a dodá: „Kdybych náhodou potkal chlapce jménem Ježíš, který je jiný než ostatní, ženu mu, že ho hledáš, a tobě prozradím, kde jsem ho viděl.“ Zdvihne ruku k pozdravu. „Šalom – pokoj s tebou, milé dítě!“ a pokračuje dál hlavní cestou. Naomi mu mává, druhou rukou drží svůj dárek a nemůže uvěřit tomu, co se právě odehrálo. Ty nádherné korálky jsou její, opravdu její! A taky potkala někoho, kdo jí pomůže najít dítě, o kterém dědeček vyprávěl.

Do vesnice u Genezaretského jezera, kde stojí dům strýčka Lábana, už to nemá Naomi daleko. Je to obyčejný bílý domek. U pravé boční stěny jsou úzké schody bez zábradlí, které vedou na rovnou střech. Ta slouží jako terasa, je obehnaná nízkou zídkou a dá se na ní během horkých nocí spát. To se Naomi líbí. A když je noc a začne svítit jedna hvězda za druhou, čeká Naomi vždycky na nějakou, která by jí ukázala cestu k dítěti Ježíšovi… Ale musel by u toho být i anděl. Zatím se však nikdy nestalo nic tak zvláštního jako to, co tenkrát prožil dědeček. Nikdy… I když by si to Naomi velice přála.

Teta Ester právě sedí pod starým fíkovníkem, který se sklání nad jejich domem, v domácích šedomodrých šatech, s šátkem až na ramena. Mezi dvěma velkými kameny mele obilí, aby mohla upéct placky.

„Tak tady jsi, Naomi, konečně!“ zvolá netrpělivě. „Kdepak jsi byla tak dlouho?“ – „Podívat se na dědečka přece a taky na ovce,“ řekne Naomi a rychle dodá: „Hladila jsem naše černé kůzlátko.“

„Tak u dědečka! A já jsem tady na všechno sama,“ zabrblá nespokojeně teta, otře si pot z čela a zahubuje: „Zase u toho Natanaela!“ přestane mlít a zamračí se na Naomi. „To tam nahoře musíš pořád lenošit? Potřebuji, abys přebrala zrní, nanosila vodu a vyklepala rohože. Ani jsi ráno nezametla!“

„Dědeček mi ale vypravoval svůj příběh!“ hájí se Naomi. Jenže tetě Ester se to vůbec nelíbí: „Jeho příběh! Pořád ten příběh! Ještě tím všechny děti poblázní!“ Znovu se sklonila nad mlecími kameny a ani si nevšimla, co má Naomi na krku.

Když chce Naomi odejít, teta na ni ještě přes rameno zavolá: „Vezmi džbány z předsíně a dojdi alespoň s Jonatánem ke studni. Pospěšte si, ať jste zpátky před západem slunce! Zítra je šabat, to už nikam nemůžeme.

Naomi vezme džbány a cítí, že s tetou Ester určitě není možné mluvit o dítěti Ježíši. Ale s Jonatánem by o něm mluvit mohla. Nikdy se jí nesmál, naopak ji bránil, když se někdo posmíval jejímu kulhání.

Jonatán je jako její bratr, i když nejsou sourozenci, Naomi nikoho blízkého nemá, ani se strýčkem Lábanem a tetou Ester nejsou příbuzní. Její otec byl jen Lábanů přítel a pracoval také jako rybář, jenže se jednoho dne z rybolovu nevrátil. Maminka pak brzy na to zemřela na nějakou nemoc. Naomi byla tak malá, že si na ně ani nepamatuje. Láben a Ester si ji vzali k sobě a smí jim říkat strýčku a této. Strýček Lában je moc hodný, ale teta Ester je přísnější. Naomi musí pomáhat v domě, na poli nebo čistit ryby a také dohlížet na dvě mladší děti. Ale má takhle domov a střechu nad hlavou, což je dobré. To jí připomíná každý den i teta Ester a Naomi s tím souhlasí. Se svým kamarádem a teď už i bratrem Jonatánem si obzvlášť rozumí. Ráda by ho na cestu ke studni vzala, ale musí ho nejprve najít. „Této, kde Jonatán je?“ ptá se. „U Jana na poli, pomáhá od rána, ale už by měli končit, však to máš při cestě, a už nestůj a nekoukej, musíš jít,“ pobídne ji teta Ester. Naomi proto vezme do jedné ruky dva menší džbány a ten největší džbán do druhé. Jsou těžké a s vodou budou ještě těžší. Tak je Naomi nese do vsi a těší se, až jí Jonatán pomůže a ona mu za to prozradí, na co přišla.

Naomi vidí Jonatána už z dálky, i když jsou kolem oblaka prachu. Vypadá unaveně, není divu, práce na poli je těžká. Nedávno Jonatán pomáhal Janovi s opravou dřevěného pluhu. Pak si vyzkoušel, jak těžké je orat tvrdou, horkem rozpraskanou půdu, než konečně přijde déšť. Rovnat vyorané kamení do zídek okolo, trhat ostrý plevel, hlídat úrodu před škodnou, sekat v horku pichlavá stébla, mlátit a přesívat… Naomi si vzpomněla, jak na jaře po dešti kráčel Jan pomalu po poli s plným šátkem osiva kolem ramen. Vždycky sáhl do šátku a velký obloukem rozhazoval semena do zorané půdy. Zlatá zrna létala vzduchem jako malé hvězdičky.

„Takhle nám později vyroste obilí na chleba,“ vysvětlil jí Jonatán. A opravdu. Ještě párkrát zapršelo a z půdy vyrazily malé rostlinky.

Pak se Jan, jeho žena, Jonatán a s nimi i Naomi u obilí modlili za celou setbu: „Pane, ochraňuj rostlinky obilí před prudkým deštěm a silným větrem. Ochraňuj prosím naše pole před kobylkami a jiným neštěstím.“ Naomi ví, co se všechno může stát, než obilí uzraje, a kolik je kolem toho práce.

Ale Jonatán už ji poznal, rozloučil se s Janem, přiběhl k ní a vzal těžké džbány sám. Hned řekl: „Až budu velký, budu rolník, ne rybář, i když je to velká dřina. Ryby smrdí a na spravování sítí nemám trpělivost! Na vodě mě to nebaví.“

„Ano,“ říká Naomi a chápe ho. Kdyby ona byla chlapec a mohla si vybrat, taky by radši byla rolník než rybář. Nerada se dívá, jak se stříbrné ryby mrskají na suchu a jak umírají.

„Já bych byla taky rolník.“ – Ale potom si představí velké dřevěné čluny, jak vyplouvají na širou vodu do dálky – ta volnost a ten pocit, když fouká vítr do vlasů… Najednou by chtěla oboje.

Jonatán souhlasně přikyvuje, potěšila ho Naomina odpověď a tváří se vážně, protože přemýšlí. Naomi se na něho po očku podívá. Ne, člověk se s Jonatánem moc nenasměje, ale mluvit s ním o něčem důležitém třeba o dítěti Ježíši, to by určitě šlo.

Jako malý taky chodíval za Natanaelem ke stádům a poslouchal jeho vyprávění. Ale teď už je velký, může se učit v synagoze. Jak ráda by tam Naomi chodila taky! Ale škola je jenom pro kluky. Děvčata musí pomáhat doma a starat se o mladší děti.

Naomi jde vedle Jonatána tak rychle, jak jí to kratší noha dovolí, ale někdy mu sotva stačí. Teď ale popoběhla, aby mu ukázala svůj poklad.

„Podívej, co mám,“ natáhne krk a ukazuje mu korálky. Jonatán se zastaví. „Odkud je máš?“ – „Od Leviho, toho obchodníka. Ty korálky jsou nejhezčí věc, kterou jsem kdy měla!“

Jonatán vezme korálky do ruky a prohlíží si je. Něco takového ještě nikdy neviděl. Nemají jen jednu barvu, jsou strakaté a na každém korálku se snad třpytí i zlaté tečky?

„Jak to, že ti Levi něco takového daroval? Není to moc drahé?“ řekl udiveně. – „nevím, dal mi je prostě jen tak! Pro radost!“ směje se Naomi a Jonatán nad tím udiveně vrtí hlavou: „Dej pozor, ať je neztratíš!“

Naomi to připadá jako jasná věc: „Ty neztratím nikdy!“ odpoví ještě si je přidrží rukou, jako by je chtěla chránit.

Jak jdou Naomi a Jonatán dál, myslí na Leviho, Naomi s radostí, že ji obdaroval, Jonatán s pochybnostmi, proč jí dal takový drahý dar. Ale Naomi si mezitím znovu vzpomněla na Ježíše, kterého jí Levi pomůže hledat. Musí to hned říct Jonatánovi! A tak mu začne vysvětlovat, že děťátko z příběhu, který vyprávěl dědeček, vlastně nemůže být mrtvé. Vždyť tam byl přece ten anděl! A ta hvězda! Ano, Naomi věří, že to dítě se zachránilo a někde žije.

Jonatán jí naslouchá, ale netváří se nijak nadšeně. Nejdřív ty zvláštní korálky a teď do toho ještě plete to dítě Ježíše.

„Opravdu, Jonatáne,“ říká Naomi, „přece nemůže být mrtvý! Budu ho hledat. A Levi mi při tom může pomoct! Napadá tě ještě něco, co by mi pomohlo toho chlapce najít?“ Teď se Jonatán zastavil, položil břemena na zem a ujišťuje se: „Cože chceš?“

Dívá se na ni, jako by nevěděla, co mluví.

„Hledat Ježíše? Malého chlapce? To se přece stalo už před třiceti lety! Jestli ten Ježíš opravdu žije, pak už je to dospělý muž!“ – Naomi, která popošla o pár kroků napřed, se užasle otočí.

„Dospělý muž?“ Zcela zmatená vidí, že její plán ztroskotal. Dospělého muže je přece divné hledat. Ale to, co říká Jonatán, je pravda. Ježíš už není dítě, ale dospělý. Copak nepočítali společně s Natanaelem zářezy na ovčácké holi? Za každý rok jeden! Naomi tu teď stojí zaražená a nešťastná. I když nechodí do školy, takhle počítat se naučila už dávno.

„Pojď už, nebo to nestihneme!“ přikazuje Jonatán. Pomalu jdou dál. „Ale počkej, slyšel jsem, že nějaký muž jménem Ježíš káže v mnoha modlitebnách. Putoval i do Jeruzaléma, mluvil s učiteli zákona a dokonce je napomínal. Říkají mu Mistr.“ Ale Naomi jako by neslyšela. Jonatán po chvíli mlčení dodá: „Třeba je to ten dědečkův Ježíš…“

Naomi přesto mlčí. Nějak už ji to teď nezajímá. Dospělý muž! K čemu by jí byl? Chtěla se přátelit s někým stejně starým, aby jí rozuměl. Ale přece jen jí to nedá a zeptá se: „Kde jsi to slyšel? Kdo o tom Mistrovi mluvil?“

Jonatán ožije: „Levi o něm mluvil. Vyprávěl to Janovi, když tu byl naposledy, ale nedával jsem moc pozor, spravoval jsem právě volský postroj. A na rybím trhu se o tom také hodně mluvilo. Jen mě napadlo – no jo, zase nějaký potrhlý prorok! Jako ten poustevník Jan oblečený v kůži z velblouda, který koupal lidi v řece, co je mi do toho! Ale když se teď tak ptáš, připadá mi to zvláštní…“ Zkoumavě na Naomi pohlédl. Ta jen pokrčila ramen a řekla: „Taky nevím, jak bychom poznali toho pravého, když už to není dítě….“

„Vždyť to je pěkná hloupost,“ přizvukuje Jonatán, „hledat nějakého člověka, kterého možná dědeček jednou viděl jako dítě ve chlévě s andělem a hvězdou! Třeba se mu to celé jenom zdálo. Anebo je to všechno jen pěkná povídačka. Vymyšlený příběh!“

Když své pochybnosti Jonatán vyslovil nahlas, oba zesmutněli.

„Tak už na to nemysli, Naomi, stejně s tím nic nenaděláš,“ Jonatán mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. Pak opět zvedl džbány, které předtím postavil na zem, a jdou dál. Naomi ho následuje. Dívá se k zemi a už nic neříká.

Konečně jsou Jonatán s Naomi na místě. Studna je zaprášená a místy porostlá lišejníkem. Na břevnu nad ní je na laně přivázaný kožený vak. Jonatán ho spustil dolů a plný vody ho vytáhl zase ven. Opatrně teď přelévají vodu do džbánů. Naomi si pomyslela: jak je Jonatán silný, sama bych vodu těžko načerpala.

Čistá a chladná voda teče z vaku do džbánu. Ve večerním slunci se pramen vody třpytí jako zlato.

„To je pěkné!“ raduje se Naomi. Jonatán se směje a vyleje jí zbyteček vody na nohy. „To studí!“ Naomi vypískla a uskočila. Teď už voda nepřipomíná zlato, je z ní kaluž bláta. Naomi bosýma nohama dupe sem a tam. Země je mokrá a měkká, hladké bláto protéká Naomi mezi prsty u nohou.

„Jen se podívej, jak to čvachtá, Jonatáne, to je legrace!“ volá Naomi nadšeně.

Z dálky je slyšet, jak přichází osel, kterého vede nějaká žena. Vypadá unaveně. Jonatán jí naplní obě nádoby, které má osel z obou stran připevněné k sedlu. Žena se usměje a poděkuje, Jonatán se také usměje a opět spouští vak do studny, aby naplnil zbytek jejich džbánů.

Když jdou domů, nese jonatán velký a menší džbán. Ten nejmenší pak postaví Naomi na hlavu do plátěné obruče, aby nesklouzl. Naomi je hrdá, že už ponese džbán jako dospělá žena. Drží džbán pevně jednou rukou a snaží se nekulhat, aby vodu nevylila. Jonatán si pomyslí, že i když Naomi kulhá, je to stejně moc hezké a milé děvče.

Toho večera už nešel strýček Lában k jezeru rozhodit sítě. Na střechu domu si přinesl vysušit několik košů na ryby, které chtěl po šabatu spravit. Teď tam stojí a rozhlíží se po kraji – je to krásná, úrodná, zaslíbená země. Sem přivedl Bůh Mojžíše a jeho lid, aby tu byli šťastní. Ale nejsou svobodní, už dlouho jim vládnou Římané se svým vojskem. Strýček Lában se znovu rozhlédne po olivovníkových svazích a po vinicích. V dálce leží město Kafarnaum, ve kterém se křižují obchodní cesty ze severu na jih a z východu na západ. Strýček Lában sepne ruce k modlitbě: „Pane, dej, ať je tato země zase svobodná,“ modlí se. „Pošli nám zachránce, který osvobodí náš lid od Římanů.“

„Tady jste, konečně! Už jsem myslela, že se vás nedočkám!“ slyší zdola volat svoji ženu Ester.

„Naomi, pojď a pomoz mi! Jonatáne, postav vodu…“ Víc už strýček Lában neslyší. Teta Ester zmizela v domě.

Jonatán odnesl džbány s vodou do zastřešeného výklenku ve dvoře a přikryl je. Strýček Lában si povzdychl a sestoupil po schodech na vnější straně domu. Je třeba se připravit, brzy vyjdou hvězdy. Stůl je prostřený. Všichni se umyjí, než se usadí k modlitbě a k jídlu. Strýček Lában zapálí olejové svítilny. Pro Naomi je to jeden z nejkrásnějších okamžiků, plamínky se komíhají a jemně prozařují celý prostor.

Naomi září oč stejně jako lampičky. Strýček Lában odříkává modlitby. Pak jedí. Začal šabat – sváteční den.

Od toho dne, kdy Naomi dostala korálky od kupce Leviho a mluvila cestou ke studni s Jonatánem o hledání Ježíše, navštívila ještě mnohokrát dědečka Natanaela. Poslouchala znovu a znovu jeho příběh. Často u toho byly také jiné děti. Dědeček vypravoval, děti poslouchaly a nakonec měli všichni slzy v očích. Ale Naomi už nepláče, nikdy. Potají si totiž říká: „Já věřím, že Ježíš ještě žije. Budu ho hledat. A třeba ho najdu!“ Nahlas ale neřekne nic. Nevěřili by jí a určitě by se smáli.

Dneska Naomi kulhá až k jezeru, na břehu je klid. Rozhlíží se po strýčkovi Lábanovi, musí mu donést dva spravené koše. Ale najde tu jen statného velkého rybáře Šimona a jeho bratra Jakuba. Stojí opření o člun, vyplétají potrhané sítě a dávají do pořádku plováky, ale nikde tu neleží ani rybička. Koše jsou prázdné.

„Šalom, kdepak je strýc Lában?“ ptá se a podívá se směle na Šimona.

Ten se na ni jen zašklebí a mávne rukou: „Lában? Ten byl přece ve svém člunu! Támhle Jákob ho odstrkoval.“ Ukazuje teď na starého muže, který čistí na mělčině spodek člunu od řas. „Můžeš se ho zeptat, kam se Lában poděl!“ Naomi k němu běží a koše ji cestou tlučou do nohou.

„Kde je, prosím vás, strýček Lában?“ ptá se Naomi a vzápětí ji napadne strašlivá myšlenka, že by se Lában mohl na vodě ztratit stejně jako otec. – „Je ještě na jezeře?“

Stařec se k ní pomalu otočí: „Na jezeře? Co by teď asi dělal na jezeře? Nikdo tam už není. Dneska v noci nechytli muži ani mřenku! Ani jednu ploutvičku!“ Obrátí se opět ke svému člunu. Naomi se ale nedá jen tak odbýt: „A strýček Lában? To ani on nechytil žádné ryby?“ Dívá se do prázdného koše, který měla přinést domů plný. Teta Ester chce vařit rybí polévku.

„Támhle už jde, zeptej se ho sama, když mi nevěříš!“ zlobí se stařec.

Naomi se ohlédne a najednou vidí, že přichází velký zástup lidí za nějakým neznámým mužem. Ten jde rychle a lehce po břehu k Šimonovu a Jakubovu člunu, kde se zastaví. Obrátí se k lidem, kteří ho následují a zvedne ruce, aby je zastavil. Naomi se zdá, jako by se jim musel bránit, aby ho nezatlačili do vody. Co od něho chtějí? Ale pak si všimne, že ti lidé to s ním nemyslí zle. Netváří se rozzlobeně. Naopak. Slyší, jak někteří říkají: „Mluv k nám, Mistře! Vyprávěj nám o Bohu!“ Nějaká žena zvolá: „Mistře, uzdrav prosím mého syna, je tak nemocný!“

Naomi cítí, že vidí něco velmi důležitého, ale netuší proč. Dvakrát polkne a postaví prázdné koše na zem. Upřeně hledí na onoho muže. Ten něco zavolal a vstoupil do Šimonova člunu. Naomi by se moc ráda podívala blíž, ale lidé ji odstrkují stranou. Skulinou mezi nimi jen zahlédne, že ten, kterého nazývají „Mistrem“, teď stojí vzpřímený ve člunu. Má rozpažené ruce.

Všichni ztichnou. A muž ve člunu začne mluvit.

Muž ve člunu začal mluvit a voda jeho slova nesla daleko, přesto se lidé tlačili dopředu jeden přes druhého, aby i dobře viděli. Naomi měla strach, že ji někdo povalí a zašlape, protože ji strhli s sebou. Najednou ji někdo popadl za ramena a zastavil. Uf! Je to strýček Lában. Teď se k ní sklonil a šeptá: „To je rabi Ježíš, o kterém někteří říkají, že je Mesiáš, zachránce, který nás osvobodí od Římanů.“

Naomi ztuhla, téměř přestala dýchat, jako by se jí srdce zastavilo!

„Mesiáš?“ ujišťuje se napjatě a vzhlédne ke strýčkovi. „Ano, ten, který nás chce zachránit a spasit.“

Ach. Teď tedy mluví Mesiáš. Jeho hlas zní v Naominých uších přátelsky, ale co přesně říká, tomu děvče nerozumí. Chápe jen, že je to důležité, protože lidé kolem neruší, nemluví, ani se nepohnou. Stojí tu a soustředěně poslouchají. Také strýček Lában, jak se zdá, na ni úplně zapomněl. Naomi se začíná nudit.

„Strýčku, ty nemáš dneska žádné ryby? Ester je potřebuje!“ zatahá strýčka za šaty. Ale on jako by ji neslyšel. Naomi ho opět zatahá za tuniku a opakuje svoji otázku. Ale Lában si jen položí prst na rty a udělá: „Pssst!“ Uplynula snad celá věčnost, než ten muž konečně zvolal: „Teď jděte! Pokoj s vámi a s vašimi dětmi!“

Lidé tlumeně hovoří a pomalu se rozcházejí. Naomi se pevně chytne strýčka Lábana za plášť, aby se neztratila. Nikdo se o ni nestará, všichni se zdají být hluboce zamyšlení. Teď uviděla toho cizince zcela zřetelně – tak tohle je tedy muž, který se jmenuje Ježíš. Ještě pořád stojí ve člunu.

Obrátil se k Šimonovi, který sedí vedle něho ve člunu: „Pojď, Šimone,“ řekl, „vyjedeme na jezero a nalovíme ryby.

Naomi se protáhla, z dlouhého stání ji bolí bok a kratší noha. Strýček jí řekne: „Dnes jsme ni nechytili. Jdi domů a koše tu nechej. Ať Ester uvaří něco jiného.“ A jde k Šimonovu člunu. Ten zatím neodrazil od břehu a mluví se svým hostem.

„Pojď, Šimone,“ říká mu Ježíš podruhé, „vyjeďme a chytejme ryby.“ Šimon ale zavrtí hlavou a odpoví: „Mistře, měj rozum! Celou noc jsme těžce pracovali a nic nechytili. Dneska už neuvidíme ani rybičku. Jsou schované…“

Ježíš ale nepoleví: „Zavolej sem ostatní, ať jedou s námi,“ řekne, „musíte rozhodit sítě!“

„Ještě teď mě bolí paže od rozhazování a stahování sítí,“ říká Šimon. „Ryby jsou pryč, nevíme kde…“

„Udělej, co ti říkám,“ trvá na svém Ježíš.

Šimon je rozmrzelý. Taková zbytečná práce, ale co má dělat? Zavolá tedy Jakuba a Jana: „Pojďte lovit ryby, Mistr si to přeje.“ Potichu reptá: „Já mu říkám, že je to marné, ale on mi nevěří.“ Pak hlasitěji pronese: „Ani tato hodina už není vhodná, Mistře. Je bílý den, lovíme jen v noci. Jak už jsem řekl, teď jsou ryby schované.“

Přesto Šimon poslechl a vyplul. Mistr sedí na přídi. I strýček Lában přešel se dvěma dalšími muži ke svému člunu. Naomi vidí, jak vlečou člun od břehu a odrážejí se, vyplouvají na hlubinu.

Malé vlnky se čeří mezi kameny na břehu, omývají Naominy nohy a zase běží zpět. Je to pěkná hra. Naomi nemyslí na to, že by se měla vrátit domů za tetou, baví ji pozorovat vodu. Je daleko radši tady venku a počká, až se muži vrátí. Jak tak stojí a dívá se na vodu, proletí kolem ní malý plochý kamínek a skáče po vodní hladině. Jednou, dvakrát, třikrát… Naomi počítá, kolikrát se dotkl vody. Sedmkrát! To je dokonalé. Kdo ale umí takhle házet? Otočila se. Za ní stojí Áron.

Áron sem chodí několikrát do roka k příbuzným, je stejně starý jako Joantán, Naomi ho zná od vidění. A i když jsou s Jonatánem stejně vysocí, každý je úplně jiný. Áron má na sobě drahé šaty, je učesaný a navoněný, vypadá krásně. Jeho zářivě bílá tunika je červeně a zlatě lemovaná. Vysoko zašněrované sandály jsou z nejjemnější kůže. V tmavých vlasech nosí zlatou čelenku. Áron je synem představeného synagogy. Naomi ví, že Áron je vzdělaný a jednou se stane znalcem Písma podobně jako jeho otec.

Naomi by s ním ráda mluvila, ale nemůže, vždyť je jenom rybářova dcera v záplatované zástěře. Povzdechne si. Tak ráda by se ho zeptala na spoustu věcí! Jak se žije ve městě, jaké to je být bohatý, ale neřekne nic, jen se posadí o kousek dál na kámen u břehu, natáhne nohy proti vlnkám a pohybuje prsty ve vodě. Nepozdravil ji a ona jeho taky ne, jako by tu vůbec nebyla. Ale co, žádná škoda. Áron je dost nafoukaný – jako všichni lidé z města.

„Zase ten Ježíš? Pořád ze sebe dělá proroka a učitele?“ ptá se teď povýšeně Áron starého rybáře Jákoba, který dočistil člun a na keře rozvěšuje sítě. Ten na mladíka úkosem pohlédne a odpoví: „Ano, mluvil jako prorok. Říkal, že žádná modlitba není marná.“ – Áron se zatváří odmítavě: „Hloupost, to platí jen pro toho, kdo se modlí důstojně! nehodné otrhance a hlupáky Bůh neslyší. Můj otec říká, že ten Ježíš není dobrý člověk,“ vysvětluje dál. „Nesvětí řádně šabat a rozděluje lidi. V Jeruzalémě se dokonce hádal s učiteli Zákona!“

Stařec mlčí. Nakloní se nad síť a čistí ji od mušlí a chaluh. – „Před takovými buřiči bychom se měli mít na pozoru!“ zvolá Áron dotčeně, protože mu nikdo nevěnuje pozornost.

To už se Naomi rozzlobí. „Ale on je Mesiáš, Árone,“ řekne odvážně. „Osvobodí nás od Římanů!“ Mladík se na ni konečně pořádně podíval a pak opovržlivě odfrknul: „Hloupá holko! Co ty můžeš vědět?“ dodal. Zdvihne kamínek a opět ho nechá mistrně poskakovat po hladině jezera. Najednou se zarazí a zadívá se na Naomin krk.

„Odkud máš ty korálky?“ zeptá se přísně.

Naomi zvedne hlavu a sáhne si na krk. Tak vida, konečně má něco, co se líbí i druhým.

„Ptám se tě, odkud je máš?“ ptá se Áron znovu.

Naomi schválně neodpoví, hraje si s korálky, dívá se na něho zdola a zasměje se. Je to její tajemství, nic mu nepoví, i kdyby měl vzteky puknout! A Áron už skutečně vzteklý je.

„Vím, komu ty korálky patří. Kdes je vzala, možná jsi je ukradla?!“hrozivě se k Naomi blíží. Ale zastavilo ho radostné volání. Připlouvají čluny. Naomi vyskočila, Áron zapomněl na korálky, sledují připlouvající rybáře. Mají sítě až po okraj plné ryb!

Stařec Jákob, který čistil člun a věšel sítě, se teď napřímil. Nevěří vlastním očím, když vidí obrovský úlovek. Muži vysypali ryby ze sítí do člunu a teď plní koš za košem. Šimon se nezastaví, zrudl námahou, ale nepoleví, dokud není hotové to nejnutnější. Pak se rozhlédne a hledá Ježíše, který už opustil loď. Běží k němu a padne před ním na kolena. „Mistře,“ slyší Naomi jeho hluboký hlas. „Mistře, nejsem hoden toho, že jsi ke mně tak dobrý. Nejsem toho hoden.“ Jeho čelo se dotýká země. Také ostatní muži si klekají, překvapilo je a ohromilo, co se tu stalo. Nečekané. Neslýchané. Neuvěřitelné. Po celonoční marné snaze v úplně nevhodnou dobu takový úlovek!

Naomi a Áron tu také stojí úplně zticha a pozorují nevěřícně drsné rybáře, kteří jinak nejsou příliš zbožní, a už vůbec ne ochotní se někomu klanět.

Naomi sleduje pozorně nejdřív Ježíše, pak ten příval ryb. A opět se podívá na Ježíše, na klečící rybáře, na jezero, na plné koše ryb…

Co to všechno znamená?

A pak se stane ještě něco podivnějšího: Ježíš rozpřáhne ruce a řekne: Šimone Petře, vstaň! Pojď se mnou. I ty, Jakube, Ondřeji a Jane – i vy mě následujte. Budu vám vyprávět o Bohu a opravdovém životě. A ty, Šimone Petře, ty už nebudeš lovit ryby. Staneš se rybářem lidí.“

Naomi se lekla, to ne! Proč by měl Šimon chytat lidi? Představila si, jak se v jeho sítích mrskají děti a chce se honem schovat za strýčka Lábana. Ten tu klečí s ostatními, a když si za něj Naomi stoupne, tak se k ní klidně obrátí, aby ji vzal za ruku.

Áron přišel taky blíž a pohrdavě pronese: „Teď aspoň vidíš, hloupá, co je ten Ježíš zač! Otec má pravdu. Je zlý. Jenom lidi pobuřuje.“

Ale Naomi tomu tak docela nevěří. Ne, to není možné, protože strýček Lában by před žádným zlým člověkem nepoklekl. Rozhořčeně se od Árona odvrátí. Ten tu stojí hrdě a vzpřímeně, pyšný na svou pravdu. Je tak nádherně oblečený vedle všech ostatních, kdo tu klečí – jsou špinaví od bláta, otrhaní, zpocení. Naomi se najednou cítí podivně polichocená, že takový krásný a upravený člověk s ní vůbec mluvil.

Ale vzápětí se za své myšlenky pokárala. Copak se to s ní děje? Zlobí se na Árona, a přece ho v duchu obdivuje a připadá jí úžasný jen proto, že si jí všiml? Fuj! Zastyděla se sama před sebou a raději se podívala stranou.

Áron ale už zase ukazuje na ni a říká: „Ty korálky jsou kradené. Nepatří ti! Koukej je vrátit, nebo uvidíš, zlodějko!“ Pak se otočí a jde pryč. Naomi vyhrkly do očí slzy. Obě ruce přitiskla ke svým korálkům na krku a běží za strýčkem Lábanem, který odnáší z lodě koš plný ryb.

„Strýčku, řekni mi, jak to je doopravdy. Je ten Ježíš dobrý nebo zlý?“ ptá se Naomi cestou domu. Lában jde vedle ní tak zamyšlený, že ji ani neslyšel. Když Naomi otázku zopakovala, přemítavě se na ni podíval a odpověděl: „Je velmi dobrý, určitě. Je i mnohem víc než jen dobrý člověk. Ale tomu ty ještě nemůžeš rozumět.“

Pak se zastavil a vzal ji vážně za ramena: „Naomi, nikdy nezapomeň na tento den. Dnes jsme byli svědky něčeho velikého.“ Pohladil ji po vlasech a Naomi cítí, že ho má najednou radši než kdy dřív. Ale je tu ještě něco, na co se musí zeptat: „Strýčku, proč už Šimon nemá lovit ryby? Lovit lidi je přece hrozné! A kam by je pak nosil? A co kdyby do sítě chytil mě?“

Strýček Lában se pousmál: „Ale Šimon nemá doopravdy chytat lidi do sítí jak ryby. Nemá je lovit, ale chytit za srdce. Vést je k Bohu, učit, že Bůh je má rád. Tak to Ježíš myslel.“

Uf, to se Naomi ulevilo! Opravdu měla strach. Ale jejím otázkám ještě není konec. – „Strýčku, ale co se stane s jejich rodinami? To od Ježíše není správné, že bere ženám jejich muže a dětem tatínky. Kdo jim donese ryby k jídlu a na prodej?“

Lában se usměje znovu. Jak je ta Naomi chytrá hlavička! Nic jí neunikne. „Neboj se, my ostatní se o ně postaráme, stejně jako pomáháme těm rodinám, kterým otec rybář zahynu. Pomůžeme určitě! A když se ti muži, kteří teď odejdou s Ježíšem, vrátí domů, budou nás na oplátku učit o věcech, které jsou cennější než všechny úlovky dohromady!“

„Opravdu si to myslíš?“ ujišťuje se Naomi.

„Opravdu!“ uklidňuje ji strýček Lában.

A tak dorazili domů s nadílkou, to bylo radosti. Jednu větší rybu smí Naomi dokonce vzít dědečkovi! Plná zážitků z dnešního dne, s rybou v košíku, stoupá Naomi nahoru do svahu olivovým hájem. Ale když tam dorazí, je Natanelův oblíbený kámen prázdný. Není ho nikdy vidět ani slyšet. Ovce jsou neklidné, každou chvíli zvedají od pastvy hlavu a pes Felo kolem nich krouží se svěšeným ocasem.

„Co se tu stalo?“ Naomi s úzkostí volá: „Dědečku!“

Rozběhne se až k pastýřské boudě a zklamaně se vrací, je prázdná. Ani černé kůzlátko tu není. Naomi se pátravě rozhlíží kolem. Uzlík s jídlem visí na stromě, vak s vodou za kamenem, ale hůl s hřeby, kterou Natanael potřebuje k zahánění divokých zvířat je pryč. Tak to se musel něco stát. Naomi se rozhlíží na všechny strany, celá bezradná. Má strach.

„Jen klid, dítě. Trpělivě vyčkej a neboj se!“ řekl by jí teď jistě dědeček. Naomi se tedy pokouší být klidná. Chce si zazpívat ukolébavku, kterou dědeček tehdy hrál dítěti na flétnu. Ale nemůže si vzpomenout na melodii. A hlas se jí třese, když to zkouší. Najednou Felo radostně zaštěká.

A Naomi vidí dědečka, jak jde pomalu nahoru. Přes ramena má něco tmavého. Není to vlk? Že by ho chytil? Ale co s ním budou dělat? Naomi se lekla. A pak konečně vidí, že to, co dědeček nese, je černé kůzlátko!

„Dědečku!“ vykřikla Naomi a už běží z kopce Natanaelovi naproti.

Dědeček vypadá moc unaveně, na čele má pot a jeho obličej je úplně šedý. Sundá kůzle ze zad a položí ho na zem. Jindy neposedné kůzlátko je klidné. A dědeček vypráví, co se stalo: „Tenhle neposeda se vždycky potlouká někde mimo stádo, často odběhne stranou za něčím lepším. A tak ho vyslídila hyena, když jsme byli dole u potoka. Už ho popadla za hřbet, ale kůzlátko tak hlasitě mečelo, že Felo zasáhl. Vrhl se na hyenu tak zuřivě, že ji hned zahnal. Ještě dřív, než jsem se tam dostal s holí. Ale kůzlátko je pokousané, musíme ho ošetřit, pomůže mi?“

Naomi horlivě přikyvuje, přidrží kůzlátko a dívá se, jak mu dědeček odstřihává srst kolem rány, pak ji čistí a nakonec potře bylinkovou mastí. Zkusí ho postavit zpátky na nohy. Kůzlátko se celé zesláblé potácí, tiše mečí a pak se svalí vedle Naomi. Naomi ho hladí a konejší: „Jen hezky lež. Já ti zazpívám ukolébavku.“

Ukolébavka!

„Dědečku, prosím, zazpívej mi tu ukolébavku, abych se ji naučila,“ žadoní Naomi.

„Zpívat? Ale ne, vždyť přece víš, že zpívat neumím. Ale zahrát ji, to bych snad ještě svedl,“ odpověděl dědeček. A skutečně, vytáhl ze své mošny flétnu. Zkoumavě si ji prohlédl a pak zahrál svoji písničku.

„A kde ses tu písničku naučil, dědečku? Kde se vzala?“ ptá se Naomi.

„Odnikud. Prostě najednou tady byla, zněla v mé hlavě, když jsem ve stáji klečel před tím dítětem. A prsty ji hned dokázaly zahrát.“

„Prosím, zahraj ji ještě jednou,“ prosí Naomi.

A dědeček hraje.

„Dobře poslouchej, abys poznala, co v ní je. Nejdřív jdou pastýři, pak zabečí ovce.“ Zahraje několik hlubokých tónů, pak flétna zabečí. „Teď přijde anděl a rozzáří se světlo, slyšíš?“ Tóny jsou teď vyšší a jasnější. Naomi pozorně poslouchá a dědeček hraje dál. Vezme do své hudby paprsky hvězdy, božské světlo a přidá úsměv dítěte. Flétna zpívá a mluví přímo k srdcím těch, kteří poslouchají.

I zvířata zvedla hlavy, Naomi skoro nedýchá. Když dědeček přestane hrát, je chvilku takové ticho, jako by celý svět usnu. Pak se ozve první ovce, rozbzučí se hmyz, vítr šumí listím a Felo štěkne na berana, který se zatoulal příliš daleko.

Naomi se pokouší tu píseň zazpívat. Dědeček ji pomáhá, opravuje, a brzy už ji Naomi zpívá sama a jistě. Černé kůzlátko leží, asi usnula Najednou si Naomi vzpomene a to, co dnes prožila dole u jezera. Vypravuje dědečkovi příběh o cizinci, který vyplul s rybáři a pomohl jim, aby se jejich sítě naplnily rybami. „Byly takhle plné, dědečku! Však jsem ti jednu z nich přinesla k večeři. Můžeš si ji upéct!“ volá Naomi a běží pro košík. „A víš, jak se ten cizí muž jmenoval? Ježíš!“

Dědeček uhodl, co si Naomi myslí. Ale zavrtí odmítavě hlavou.

„Dítě Ježíš je ale asi mrtvé,“ opakuje smutně. „Musíme se smířit s tím, že jsem jenom zažil něco podivuhodného.“

Naomi se vydala na procházku, přešla louku a teď klečí u potoka. Máchá si ruce, a když se voda uklidní, pozoruje svůj odraz a zpívá si Natanaelovu ukolébavku. Když za sebou uslyší kroky, ohlédne se.

„Jonatáne, tak ráda tě vidím,“ říká Naomi šťastně, „představ si, že teď mám dvě nejkrásnější věci na světě. Ta jedna, to je dědečkova píseň a ta druhá, to jsou moje korálky!“

Ale Jonatán se neusmívá. Tváří se přísně, téměř nepřátelsky. Skloní se k ní a řekne důrazně: „Naomi, víš, jak jsou tyhle korálky vzácné? Áron mi řekl, že vůbec nejsou tvoje.“

„Že nejsou moje? Ovšemže jsou moje! Vždyť jsem je dostala! Proč jsi na mě tak zlý?“ vyhrkne Naomi a pevně oběma rukama svírá náhrdelník.

Jonatán zavrtí odmítavě hlavou.

„Ty korálky patří dívce, která je stejně stará jako ty. Jmenuje se Lydie. Je těžce nemocná.“

„To není pravda!“ volá Naomi a zlostně se na Jonatána mračí. Ale neřekl Áron tehdy u jezera něco podobného?

„Ale ano, je to pravda,“ odporuje Jonatán klidně. „Jen si to poslechni. Lidiina babička pracovala jako mladá dívka u babičky Árona. Když se provdala, dostala darem tyhle korálky. jsou pozlacené. Pak se jí narodila dcera a nakonec vnučka Lydie. Jenže Lydiini rodiče zemřeli a babička s ní zůstala sama. Lydie je moc nemocná, tak jí babička darovala tyhle korálky, aby jí udělaly radost.“

„Ale Levi mi je přece také daroval!“ volá Naomi zmateně. „To ano, ale jen proto, že je Lydie s babičkou musely v nouzi prodat. Lydiina babička si pronajala tkalcovský stav a tká látky, vydělává si tak na živobytí. Ale když prodává látky, musí z nich platit clo. Víš, co to je?“

Naomi odmítavě vrtí hlavou a Jonatán vysvětluje dál: „Římané potřebují mnoho peněz, protože živí spoustu vojáků, stavějí si kamenné domy a cesty. Proto jim musíme my, obyčejní lidé, ze všeho, co prodáme, zaplatit část výdělku. Peníze vybírají celníci, kteří sedí u městských hradeb. Všichni lidé, kteří přijdou na trh se zbožím, musí zaplatit clo.“

„A když nese strýček Lában ryby na prodej, tak musí taky platit clo?“ ptá se Naomi, protože to začíná chápat. „Ano,“ vysvětluje Jonatán. „A protože jednou neměla Lydiina babička peníze, zaplatila Lydiinými korálky a celník e později prodal Levimu.“

Naomi nevěří vlastním uším: „A Levi mi je daroval? Jen tak? Copak nevěděl, že jsou vzácné?“

„Levi je bohatý a chtěl ti udělat radost. Proto ti říkám, že jsou to pořád Lydiiny korálky! Měla bys je vrátit.“ V Naomi se ale probudil vzdor. Rozumí tomu, co Jonatán vyprávěl, ale nesouhlasí s ním a rozzlobeně odmítne: „Ne. Teď jsou moje!“

Někdy je něco rozumem správné, ale když to posoudíš srdcem, zjistíš, že to správné nebylo,“ odporuje znovu Jonatán. Naomi to chápe, ale nechce s tím souhlasit. Jonatán tedy řekne přímo: „Lydie je nemocná. Myslím, že bys jí měla korálky vrátit!“

Ale Naomi přitiskla obě ruce na krk, jako by je bránila. Vyskočila a kulhá odtud, jak nejrychleji může. Z očí jí vytryskly slzy. Myslela si, že ji má Jonatán rád a teď se zastává někoho cizího, koho ani nezná. Není to spravedlivé! Ani trochu!

Naomi běží po hádce s Jonatánem pryč a pláče. Nechce teď nikoho vidět. Ani dědečka. Vydá se k jezeru, snad tam bude klid. Strýček Lában by tam taky být nemusel, beztak by souhlasil s Jonatánem, a to Naomi slyšet nepotřebuje.

Voda se třpytí ve slunci. Malé vlny se valí ke břehu, omývají její bosé nohy. Je to pěkné. Ale Naomi teď nechce vidět nic pěkného, beztak by jí to zase chtěl někdo sebrat! A ona se zlobí. Jde dál po břehu a lituje se: „Chtějí mi vzít to jediné a nejhezčí, co mám! Bez korálků už nebudu mít žádnou radost!“ Široko daleko snad není nikdo nešťastnější než Naomi. Ani oblíbená ukolébavka nepomáhá. Jde stále dál a umiňuje si, že už se nikdy nevrátí domů. Pak Jonatán teprve uvidí, jak moc jí ublížil!

I když tu nejsou vidět rybáři, není tu Naomi sama. Přichází sem stále víc cizích lidí s malými dětmi a všichni míří jedním směrem. Tam musí být něco zvláštního, myslí si Naomi a vydá se za nimi. Všichni směřují ke staré rybářské chatě obehnané nízkou kamennou zídkou z vyplavených kamenů. Vedle jedné stěny jsou narovnané staré sítě, koše a bedny. Na jedné z nich sedí nějaký muž v bílém oblečení. Naomi se zarazí a rozbuší se jí srdce – že by to byl Mistr – rabi Ježíš? No ani, kdo jiný!

Naomi vidí, jak k němu děti natahují ruce a slyší jejich rodiče, jak opakují: „Pane, prosím, požehnej jim!“

Ale muži, kteří jsou vedle něj, i Šimon Petr, Jan a Jakub je okřikují, brání jim přijít blíž a volají: „Nechte Mistra na pokoji a jděte domů! Je už unavený.“

Oni si ale nedají říct, stále tu stojí a volají. V tom mezi muži kolem Ježíše poznala Naomi strýčka Lábana a rychle se k němu prodírá. Když přijde blíž, osloví ho: „Strýčku Lábane!“ Lában ji na přivítanou obejme. Neřekne „Jdi pryč, Naomi, Pán musí odpočívat,“ ale vede ji přímo k němu.

Ježíš se na ni podívá: „Nechte děti, aby ke mně přicházely, vždyť Bůh je má rád! I tobě ať Hospodin žehná, Naomi!“ A položí jí ruce na hlavu. Naomi se mu podívá přímo do očí, které se na ni také dívají laskavě, a cítí až do morku kostí velkou radost a klid.

Teď je jí tak krásně, jako by už nikdy nemusela být smutná, jako by už všechno zvládla a přišly jen samé dobré dny. A aniž by si to uvědomila, začíná si zpívat dědečkovu ukolébavku.

„Co to zpíváš?“ ptá se zvědavě Ježíš a ruce složí do klína

„To je ukolébavka dědečka Natanaela,“ řekne Naomi rychle. „Kdysi dávno ji zahrál jednomu právě narozenému chudému dítěti na flétnu. Napadla ho, když děťátko uviděl, a ono se usmálo.“

Ježíš se usměje také a pak řekne: „Pozdravuj toho svého dědečka a řekni mu prosím, že je to ukolébavka krásná. Stejnou píseň jsem kdysi dostal darem od jednoho pastýře. Rád bych mu za ni poděkoval. Ze srdce mě potěšila.“ Naomi překvapeně vydechla – tohle nečekala. Dědeček bude ohromený, až se to dozví! A je jasné, co si pak musí myslet! Jak ráda by se ujistila, že se sama nemýlí, Ale už nemá čas se vyptávat. Lidé kolem se tlačí a prosí za svoje děti: „Pane, požehnej jim!“ A Ježíš žehná, dokud nejsou všichni spokojení.

Naomi stojí za zídkou a nechce se jí odejít. Lában ji odvede ještě kousek stranou a řekne: „Pozdravuj tetu Ester, Jonatána i mladší děti a vyřiď, že dnes nepřijdu domů. Až zítra.“

„Strýčku, on je opravdu ten Spasitel, viď?“ ptá se Naomi tiše. „Ano, Naomi, myslím si to,“ odpoví strýček Lában. „Bůh ho poslal na svět k lidem, aby nám řekl, jak nás má rád a jak svobodně můžeme žít.“

Strýček Lában vysvětluje ještě dál, co si myslí, ale Naomi už ho neposlouchá. Hlavou jí běží tři vážné myšlenky: „Ježíš žije! Našla jsem ho! Já jsem požehnaná!“ Pak se rozhlédne, kterém směrem jít, a vydá se pryč. Musí hned teď k dědečkovi!

Nespěchá jako jindy, zamyšleně šplhá do kopce a loudá se k olivovníku.

„Copak, moje malá, co dnes tak pomalu? A navíc zticha? Ani kůzlátko jsi nenašla a nevzala s sebou. Snad nejsi nemocná?“ Dědeček si ji prohlíží.

Naomi zavrtí hlavou: „Kdepak, dědečku! Ale tolik jsem toho zažila!“ Naomi stojí před ním, tváří se velice vážně a slavnostně řekne: „Dědečku, já jsem požehnaná!“

Dědeček si ji pozorně prohlíží: „Ty jsi požehnaná? A kdopak tě požehnal? Jsem zvědavý, co mi k tomu řekneš, tak se posaď.“ A to už vypravuje: „Ježíš, Mesiáš, mi požehnal dole u jezera, kde seděl. Strýček Lában tam taky byl. Chce s ním jít, protože Ježíše je poslaný od Boha a vypravuje nám o Bohu. Ježíš tam seděl na kameni a žehnal všem dětem, úplně všem! I těm nejmenším.“

„Dítě, dítě!“ Dědeček položí Naomi ruku kolem ramen. „To jsou mi věci, o kterých tady mluvíš. Veliké, veliké a vážné věci. Ani mi to nejde na rozum. Bude trvat, než to všechno promyslím a pochopím. Musím se na to posilnit a budu ráda, když si dáš se mnou.“

A už sahá pro vak s vodou a uzlíček jídla na větvích olivovníku.

„Dobrý ovčí sýr, pořádný kus chleba, doušek vody a pár oliv – to nás vzpamatuje.“

Podává jí sýr a chlebovou placku. Ale Naomi vrtí odmítavě hlavou: „Já se nepotřebuju ani najíst, ani vzpamatovat. Všechno je to pravda a já to viděla,“ říká tiše, ale důrazně, aby jí dědeček konečně věřil. „Ježíš tam seděl jako obyčejný člověk, a přece působil docela jinak. Áron o něm tehdy řekl: Je to buřič, přestupuje zákon, porušuje šabat, napomíná neprávem učitele… Ale dědečku, on není takový. Řekl nahlas všem dospělým: Nechte děti, aby ke mně přicházely, vždyť Bůh je má rád. Právě tak to řekl. Opravdu!“

Nad Naominým nosíkem se utvořily dvě starostlivé vrásky. Naomi přemýšlí, co bylo dál: „A nedovolil, aby děti někdo odehnal. Jeho učedníci říkali: Jděte pryč. Pán musí odpočívat! Nerušte ho! Ale Ježíš řekl: Ne, ne! Nechte je, ať mohou jít ke mně! Pak mě strýček Lában vzal blízko k němu a on mi položil ruku na hlavu a požehnal mi!“ Naomi se na dědečka vážně podívá. Pochopí to konečně?

Ale Natanael se tváří naprosto odmítavě, mračí se a mlčí.

Dědeček i Naomi mlčeli dlouho. Oba byli rozladění. „Dědečku,“ ozve se nakonec Naomi váhavě, „třeba to dítě Ježíš přece jen není mrtvé? Třeba je to doopravdy ten muž, který mi požehnal?“

Naomi se po očku dívá na starého pastýře, co tomu řekne. Obává se, že jí nebude věřit ani tu velkou novinu o písničce. Proto rychle mluví dál: „Zazpívala jsem mu tvoji ukolébavku, víš? A on se na mě tak krásně usmál, úplně září… Přesně tak, jak to vždycky vypravuješ. A dodal: Vyřiď dědečkovi, že mi tuto píseň kdysi daroval jeden pastýř a že mu za ni děkuji, protože mě ze srdce potěšila. To řekl, dědečku, věř mi, je to pravda pravdoucí!“ Dědeček chvíli nic neříká a usilovně se mračí. Sundal si z krku šátek a otírá si zpocené čelo.

„To je nesmysl!“ bručí si přitom. A zase: „To není možné! Nesmysl.“

A pak už neříká nic.

Ale jeho obličej už nevypadá rozzlobeně, spíš velice překvapeně. Naomi chvilku čeká. Potom poprosí: „Vyprávěj mi ještě jednou, dědečku, svůj příběh, prosím.“

Tak si Natanael odkašle, jednou, dvakrát, a pak opravdu začne. „Před dlouhou, dlouhou dobou, je to celých třicet let, byl vydán v naší zemi příkaz římského císaře Augusta…“

Vypravuje dál a a dál, vždyť je to jeho příběh, který vypravoval stokrát, buď sám sobě, nebo zvířatům a samozřejmě všem dětem, které ho o to požádaly. Ale dnes zní jeho hlas chraplavě a jako by ho nechtěl poslouchat. Stále znovu si musí odkašlávat, dělá delší a delší přestávky. A když dojde k místu, kde Herodes nechává zabít malé děti, přestane najednou vyprávět a rázně řekne: „Jdi teď, Naomi, domů. Jsem moc unavený a myslím, že s mým krkem není něco v pořádku…“

Ani Naomi se necítí moc dobře, tak tiše vstane a jde pomalu dolů.

Proč jen dneska musí tak často myslet na Lydii a korálky? Stále znovu se jí ta myšlenka vrací – Lydie a její korálky, Lydie a její korálky! Ale teď už přitom nemá vztek ani není smutná. Ne, je jí lehko, už na Lydii myslí s klidem.

Na dvoře před domem leží velký fíkový list. Naomi ho zvedne a jde za dům, sundá si korálky z krku, zabalí je do listu. Několika stébly trávy balíček ováže a nese ho dovnitř.

Jonatán se tam právě chystá rozložit rohože na spaní. Naomi mu podá balíček: „Na, to je pro Lydii,“ dodá.

Jonatán zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. Nic neřekl. Ale pochopil.

Jonatán se domluvil s rodiči a druhý den vzal Naomi s sebou do města. Pevně se ho držela za ruku, v druhé měla balíček. Když procházeli městskou branou, prohlídli si celníky, kteří seděli před hradbami u svých stolů a vybírali od trhovců poplatek za zboží.

„Nevypadají vůbec tak strašně, myslela jsem, že budou velcí a hrozní,“ divila se Naomi. A jak vkročili do ulic, nevycházela z úžasu. Tolik domů a takové množství lidí pohromadě ještě nikdy neviděla. Muži měli vousy dlouhé až k pasu, široká dlouhá roucha nebo hojně zdobené tuniky po kolena. Většina žen měla na sobě dlouhé šaty, více nebo méně zdobené, šátky až na záda, mladým dívkám byl vidět zapletený cop. A najednou se mezi nimi objevily tři pestře oblečené a ozdobené ženy s rozpuštěnými vlasy. Při chůzi jim cinkaly náramky i ozdoby kolem kotníků. Usmívaly se na všechny strany a chvílemi se i hlasitě smály. Vypadaly jako hejno krásných papoušků mezi šedivými vrabci.

„Podívej, Jonatáne! Takhle moc a moc krásná bych chtěla být, až budu velká!“ – „To asi ne, Naomi. I když jsou krásné, jsou to tanečnice a nežijí vůbec slušně, taková bys být neměla,“ usadil ji Jonatán. A když na ně Naomi nepřestávala zírat s vyvalenýma očima, potáhl ji za ruku a napomenul: „Nezdržuj pořád a pojď, musíme za tou Lydií!“

Trh bylo jedno velké, hlasité a vzrušující bludiště. Naomi se pustila Jonatánovy ruky, zastavovala, nadšeně brebentila, prohlížela látky, nádobí, oblečení, sklo, šperky, všechno se na slunci třpytí. Taková krása! Naomi se už nebála. Zvědavost byla silnější.

„Nikam neodbíhej, musíme tudy!“ napomínal ji Jonatán. „Jestli se ztratíš, nedostaneme se do večera domů!“ – Jenže pak Naomi objevila zdobené náhrdelníky, náušnice a náramky! Tolik barev! Přála si mít celý týden, aby si všechno mohla důkladně prohlédnout. Ale ženy, muži, děti, všichni se tlačí kolem ní. Odstrkují ji stále dál. Konečně se protáhla mezi stánky na volné místo. Kde je Jonatán?

Protější uličkou přicházejí tři římští vojáci. Co když ji hledají? Naomi se schovala za nějakou ženu a vojáci bez povšimnutí přešli kolem Noami se zase rozhlíží – Jonatán nikde! Tolik kluků, ale žádného nezná. Tolik zboží, jídla a rámusu! Všeho je tu hodně. Naomi se opřela o stěnu nějakého domu. Najednou neví, co má dělat. To veliké nádherné město i s celým tržištěm se jí už vůbec nelíbí.

A co korálky? Strčí ruku do kapsy, jestli jsou v pořádku. Ano, vyndala balíček a prohmatala obsah. Jsou tam. Jejího pohybu si ale všiml nějaký muž. Přišel blíž a ptá se: „Copak to máš, děvče, na prodej?“ – „Nic,“ řekne Naomi polekaně. „Ty korálky nejsou moje.“ Ale ten muž se k ní naklání a natáhne ruku, aby jí balíček vzal: „Ukaž!“ Naomin strach je stále větší. Muž ji nespouští z očí a přistoupil zase o něco blíž. Naomi začne křičet: „Ne! Ne!

V tom okamžiku přiběhl odněkud Jonatán, sotva popadá dech, ve tváří má strach. Chytne Naomi za ruku: „Ještě jednou mi utečeš a už tě nikam s sebou nevezmu! Víš, co se mohlo stát?“ hubuje a táhne ji pryč. Muže to odradilo, otočil se a odešel, ani se neohlédl. Konečně mohou jít. Naomi sklopila hlavu a nechá se vést, dobře ví, že za to může…

Jonatán jde s Naomi celkem rychle ulicemi k domu, kde Lydie bydlí. Áron mu cestu přesně popsal a už vidí v ulici za křižovatkou s dvěma fíkovníky malý dům se stromem. Je to sice jen chudá čtvrť, která leží stranou, ale jejich vesnice by se sem vešla několikrát. Tady to je, vedle vchodu je strom s granátovými jablky. Jonatán s Naomi vejdou do dvora a pozdraví.

„Šalom, ale babička není doma,“ odpoví dívka, která tu leží pod tkanou přikrývkou na rohoži přikryté kobercem. Pod hlavou má polštářek a nad ní se klene jabloň, která dává stín. Je to Lydie. Její světle zelené oči pozorně sledují dvě cizí děti, které sem vstoupily. Husté vlnité vlasy mají nádech červeného kovu, lemují hubený obličej a spadají jí až na ramena na vybledlé šaty. Těsně u hlavy jí sedí šedivá kočka s bílými fleky a taky si je zvědavě prohlíží.

„Copak chcete?“ zeptá se Lydie opatrně, je na ní vidět, že má trochu strach.

„Neboj se nás,“ říká Jonatán klidně. „Přicházíme v dobrém.“

Zelené oči se na chlapce dívají pořád nedůvěřivě. Naomi se pustí Jonatánovy ruky a udělá krok vpřed, nakloní hlavu a zeptá se: „Ty jsi Lydie? A tvoje babička umí tkát krásné látky?“

„Ano,“ odpoví děvče a zeptá se vlídně: „Co byste si přáli?“ Vypadá to, že ty děti si chtějí u babičky něco objednat, a tak se usměje.

„Já jsem Jonatán,“ představí se chlapec. „A tohle je moje nevlastní sestra Naomi. Přišli jsme od jezera z rybářské vesnice. Ale nechceme si nic objednat. Něco jsme ti přinesli.“

Lydie si je zmateně prohlíží. A v tom si všimne korálků, které Naomi vyndala z balíčku. Upřeně se na ně dívá a oči se jí rozšiřují údivem. Kočka vycítila změnu nálady, zdvihla packu a prskla, jako by chtěla vetřelce odehnat. Všichni mlčí. Potom Jonatán přistoupí k lehátku nemocné dívky a řekne: „Náš známý, syn představeného synagogy Áron, mi vyprávěl o tvé babičce, o korálích a placení celníkovi.“

Lydie se smutně pousměje: „Ano, celník prodal korálky obchodníkovi Levimu.“ „No a právě proto jsme přišli,“ pokračuje Jonatán. „Levi je daroval tady Naomi pro radost, ale ona je už nepotřebuje a teď by ti je chtěla vrátit.“

Lydiiny oči se rozzáří. Nevěřícně se dívá z Jonatána na Naomi, z Naomi zase na Jonatána. Nemůže tomu uvěřit. Naomi natáhne k Lydii ruku s korálky a řekne: „Na, vezmi si je!“

Jenže Lydie se nemůže ani pohnout, ani zvednout hlavu. Jonatán to pochopil, přistoupí až k ní a položí jí opatrně korálky vedle hlavy.

Lydie neví, co si má myslet, jak se má zachovat. Dětem se zdá, že snad začne plakat. Ale nepláče. Místo toho začne radostí zpívat, a když skončí, Jonatán se ukloní: „Zpíváš moc pěkně. Šalom – pokoj s tebou i s babičkou, máme to dalek. Už musíme jít.“

„Šalom – pokoj s tebou, Lydie,“ loučí se také Naomi a odchází.

Lydie se za nimi dívá a směje se. „Pokoj s vámi a děkuji, natisíckrát děkuji. Budu o vás vyprávět Ježíšovi.“

Naomi se překvapeně ohlédne: „Ty ho znáš?“ Lydie se rozzáří. „Jistě, tady ho zná přece každý!“ A zase začne zpívat.

A pak přišel den, na který Naomi nikdy nezapomene. Seděla na návštěvě u dědečka Natanaela pod olivovníkem. Ovce a kozy se pásly jako vždycky, jen jedna koza zašla příliš daleko. Pes Felo vyskočí a Naomi vyrazí za ním. V tom vidí, jak se na úpatí kopce shromažďuje plno lidí, celé zástupy… Zůstane překvapeně stát. Co tu dělají? Proč je jich tolik? A kam půjdou? Lidé stoupají do kopce, přicházejí blíž. Zcela vpředu pozná Naomi Ježíš, kolem něj jsou učedníci. Ježíš stoupá pomalu a rozmlouvá s nimi. Muži, ženy a děti je následují. Přešli kolem Naomi, směřují na druhou stranu kopce, kde je velká rovina. Naomi se zdá, že se na ni Ježíš usmál.

Opět je jí tak radostně a zářivě jako tehdy, když jí požehnal. Hned by za ním také šla, ale přece musí zahnat zpět tu mlsnou kozu!

Sotva popadá dech, když líčí dědečkovi, co viděla. Ale on si jen něco bručí pod vousy, neodpoví nic rozumného. Jenže až odsud vidí to množství lidí. Svah se zaplnil. Ano, už je obsazené i místo pod olivovníkem, pod kterým sedávají. Zvířata se tlačí blíž k sobě a jsou neklidná, dědeček hubuje. Ale pak uslyší Ježíšův hlas a všichni usedají. Jsou tam i nemocní, kteří doufají, že je Ježíš uzdraví.

Nastalo ticho.

I zvířata si lehla. Naomi si sedla dědečkovi u nohou a on jí položil ruku na rameno. Všichni slyší Ježíšův hlas tak zřetelně, jako by mluvil přímo k nim. I k němu, starému Natanaelovi. Připadá si, jako by znovu klečel u jeslí.

Naomi má pocit, jako by Ježíš hovořil jen s ní. A tak ji napadne: „Třeba už Ježíš ví, že jsem Lydii dala korálky.“ A hned vzápětí si pomyslí: „Teď, teď dědeček konečně pochopí, že tenhle Ježíš byl tím dítětem, které se narodilo jako Mesiáš, přesně jak řekl anděl.“

Slunce už daleko pokročilo na své dráze po obloze. Lidé si to vůbec neuvědomují, pořád Ježíše poslouchají. Už je večer, brzo bude tma. Je čas rozdělat ohně a jíst. Učedníci Ježíšovi připomenou: „Pane, lidé už jsou unavení a hladoví. Pošli je domů.“

„Ne, nepošlu je pryč. Dejte jim něco k jídlu vy!“

„My? Odkud bychom vzali jídlo pro tolik lidí?“ zděsí se učedníci. „Podívejte se s důvěrou, co zde najdete,“ odpoví Ježíš.

„Tak dobrá, ale jenom proto, že to říkáš ty.“ I když tomu sami nevěří, najde se jeden chlapec, který si s sebou vzal pět chlebů a dvě ryby. Učedníci je přinesou Ježíšovi a řeknou: „Pane, je tu přinejmenším pět tisíc mužů, někteří mají s sebou i ženy a děti!“

Ale on klidně odpoví: „Ať se všichni posadí do skupin po padesáti… Potom pozdvihne ruce, vzhlédne k nebi a děkuje Bohu za toto jídlo. Láme chleba i ryby na kousky a podává je učedníkům. Ti je roznášejí lidem. Když přijdou k Natanaelovi a Naomi, dají jim taky. I oni se z toho najedli. Všichni se najedli.

Mnozí z nich se diví, někteří děkují, většina o tom nepřemýšlí a vlastně ani netuší, kde se to jídlo vzalo! Jsou veselí a spokojení.

A pak přišel den, na který Naomi nikdy nezapomene. Seděla na návštěvě u dědečka Natanaela pod olivovníkem. Ovce a kozy se pásly jako vždycky, jen jedna koza zašla příliš daleko. Pes Felo vyskočí a Naomi vyrazí za ním. V tom vidí, jak se na úpatí kopce shromažďuje plno lidí, celé zástupy… Zůstane překvapeně stát. Co tu dělají? Proč je jich tolik? A kam půjdou? Lidé stoupají do kopce, přicházejí blíž. Zcela vpředu pozná Naomi Ježíš, kolem něj jsou učedníci. Ježíš stoupá pomalu a rozmlouvá s nimi. Muži, ženy a děti je následují. Přešli kolem Naomi, směřují na druhou stranu kopce, kde je velká rovina. Naomi se zdá, že se na ni Ježíš usmál.

Opět je jí tak radostně a zářivě jako tehdy, když jí požehnal. Hned by za ním také šla, ale přece musí zahnat zpět tu mlsnou kozu!

Sotva popadá dech, když líčí dědečkovi, co viděla. Ale on si jen něco bručí pod vousy, neodpoví nic rozumného. Jenže až odsud vidí to množství lidí. Svah se zaplnil. Ano, už je obsazené i místo pod olivovníkem, pod kterým sedávají. Zvířata se tlačí blíž k sobě a jsou neklidná, dědeček hubuje. Ale pak uslyší Ježíšův hlas a všichni usedají. Jsou tam i nemocní, kteří doufají, že je Ježíš uzdraví.

Nastalo ticho.

I zvířata si lehla. Naomi si sedla dědečkovi u nohou a on jí položil ruku na rameno. Všichni slyší Ježíšův hlas tak zřetelně, jako by mluvil přímo k nim. I k němu, starému Natanaelovi. Připadá si, jako by znovu klečel u jeslí.

Naomi má pocit, jako by Ježíš hovořil jen s ní. A tak ji napadne: „Třeba už Ježíš ví, že jsem Lydii dala korálky.“ A hned vzápětí si pomyslí: „Teď, teď dědeček konečně pochopí, že tenhle Ježíš byl tím dítětem, které se narodilo jako Mesiáš, přesně jak řekl anděl.“

Slunce už daleko pokročilo na své dráze po obloze. Lidé si to vůbec neuvědomují, pořád Ježíše poslouchají. Už je večer, brzo bude tma. Je čas rozdělat ohně a jíst. Učedníci Ježíšovi připomenou: „Pane, lidé už jsou unavení a hladoví. Pošli je domů.“

„Ne, nepošlu je pryč. Dejte jim něco k jídlu vy!“

„My? Odkud bychom vzali jídlo pro tolik lidí?“ zděsí se učedníci. „Podívejte se s důvěrou, co zde najdete,“ odpoví Ježíš.

„Tak dobrá, ale jenom proto, že to říkáš ty.“ I když tomu sami nevěří, najde se jeden chlapec, který si s sebou vzal pět chlebů a dvě ryby. Učedníci je přinesou Ježíšovi a řeknou: „Pane, je tu přinejmenším pět tisíc mužů, někteří mají s sebou i ženy a děti!“

Ale on klidně odpoví: „Ať se všichni posadí do skupin po padesáti… Potom pozdvihne ruce, vzhlédne k nebi a děkuje Bohu za toto jídlo. Láme chleba i ryby na kousky a podává je učedníkům. Ti je roznášejí lidem. Když přijdou k Natanaelovi a Naomi, dají jim taky. I oni se z toho najedli. Všichni se najedli.

Mnozí z nich se diví, někteří děkují, většina o tom nepřemýšlí a vlastně ani netuší, kde se to jídlo vzalo! Jsou veselí a spokojení.

Ježíšovi učedníci, a strýček Lában s nimi, procházeli celý kopec, kde seděli lidé a sbírali zbytky jídla, aby nic nepřišlo nazmar. Naplnili dvanáct velkých košů. Naomi šla také, viděla všechno na vlastní oči a ptala se strýčka: „Jak je to možné?“ „Vždyť jsi to viděla – Ježíš se modlil a Bůh konal,“ odpověděl strýček Lában stručně a Naomi napadlo, že s tou novinou musí běžet k Natanaelovi. Kdo ví, jestli si toho vůbec všiml!

„Dědečku, dědečku,“ volala ještě v běhu, „Ježíš se modlil, Bůh mu požehnal a trochou jídla se nasytil celý ten velký zástup! Viděl jsi to?“

Dědeček ale nevypadá, že by jí rozuměl. Tváří se zaraženě. Natáhl k ní ruku, ale jako by se jí bal dotknout. Pak si přiloží obě ruce k ústům a vydechne: „Naomi. Ty jsi sem běžela!“ – „No a? Myslím, že za tebou běžím pokaždé, když můžu,“ odpoví děvče a nechápe, co je na tom zvláštního.

„Ty jsi běžela, utíkala, pádila!“ opakuje dědeček. „A ani jednou jsi neklopýtla, nezakulhala. Co se stalo s tvojí kratší nohou? A kdy? Jak to, že jsem si toho nevšiml?“ Naomi se vylekaně podívá dolů na své nohy. Udělá několik dlouhých kroků vpřed. Žádné kulhání, žádná bolest v boku. Páni! Pak zvedne levou nohu a znovu stoupne. Namoutě – už není kratší než pravá!

Nemůže tomu uvěřit, opět udělá několik dlouhatánských pravidelných kroků, pak se rychle rozběhne, zastaví se, zase běží, skáče, utíká… a přitom hlasitě výská… Jak se unaví, obrátí se a pomalu se vrací.

„Dědečku,“ vydechne jenom a vrtí nechápavě hlavou, nejde jí to na rozum.

„Dědečku! Moje nohy jsou stejně dlouhé! Nekulhám.“ A s obrovským údivem dodá: „Moje noha je zdravá!“ Obejme dědečka v vzlykne. Starý pastýř neříká nic, jen mu tečou slzy. Pak Naomi vezme kolem ramen, poklekne a skloní se k zemi, aby se modlil. To dítě, které našel v Betlémě, není mrtvé. Teď se už to ví jistě. Nalezl ho znovu a už ho nikdy neztratí. Nejraději by se za ním rozběhl, aby ho mohl taky následovat. Ale nevydržel by chodit ve dne v noci do všech míst, kam půjdou. Na to jsou jeho nohy příliš staré. A kdo by pásl a opatroval stádo?

„Ale moje duše půjde s ním na každém kroku. Bude ho následovat na tomto nebo na onom světě,“ myslí si. „Budu svůj příběh vyprávět dál velkými i malým, každému, koho potkám. A ten příběh bude delší než doposud, protože už vím, že pokračuje. Budu o Ježíšovi vyprávět všechno, co jsem zažil, abych předal dál poselství jeho lásky a radosti.

„Dědečku,“ říká Naomi tiše, „ty úplně záříš, i když jsi před chvílí plakal! Proč?“

„Jsem šťastný,“ říká dědeček tiše. „A už budu šťastný pořád. Protože to, co jsem dnes prožil, už mě nikdy nenechá, abych byl smutný.“

Naomi se na dědečka pozorně dívá, ale není si jistá, jestli mu rozuměla. Nevadí. Vyskočí a znovu si prohlíží obě nohy, jsou stejné! Ví, že to, co se jí stalo, je zázračné. Teď už se neliší od ostatních dětí. Ježíš ji uzdravil, když dostala požehnání.

Vyskočí, zavýskne a pak běží se svým černým kůzlátkem o závod. Pádí, skoro letí. U starého olivovníku je první. A pak zpívá, tančí a směje se.

Ode dne, kdy si oba všimli, že se Naomi uzdravila, už dědeček Natanael opravdu nemusel být smutný, když vyprávěl svůj příběh. Vyprávěl ho nejen dětem, ale také dospělým, kteří jej i jeho stádo navštěvovali, aby si ho mohli také poslechnout. A jeho obličej zářil.

Každý rok v zimě říkal: „Teď jsou další narozeniny božského dítěte. Je to svatá noc. Budeme ji slavit jako tenkrát. Přineseme všichni dítěti dárek, budeme mu hrát!“

A opět vyprávěl svůj příběh. Během hlídání stáda vyřezal mnoho malých fléten. A děti se naučily hrát a zpívat jeho ukolébavku a přibývalo jich stále víc a víc.

Když dědeček Natanael zemřel, nastoupili na jeho místo u stáda jiní pastýři. Ale jeho příběh nezemřel s ním. Vyprávění se předávalo dál od jednoho člověka k druhému až dodnes.

A ta dědečkova ukolébavka taky nezmizela. Děti ji zpívaly dál, hrály na flétny a předávaly dalším generacím. Malí se ji učili od velkých a ti ji zase učili ty ještě menší. Tak letěla písnička přes celý svět, do všech zemí, všemi stoletími.

Letěla a letěla světem, vznášela sek, klesala, proměňovala se, splétala a rozplétala se, až se rozpadla na spoustu krásně znějících kousíčků. Lidé ji chytali a chytají stále, dělají z nich nové vánoční písničky i koledy. A tak je v každé vánoční písni i kousíček z podivuhodného příběhu dědečka Natanaela.

Možná si na něj vzpomenete taky, až budete s někým zpívat koledy. Třeba tu o noci narození „Tichá noc, svatá noc“ nebo „Jak jsi krásné, Jezulátko“. Možná, že znáte i „Nesem vám noviny“ nebo píseň o andělovi, který sestoupil z nebe k pastýřům, aby jim zvěstoval radostnou novinu.

Kéž se u vás letos zpívá a hraje hodně takových písní, abyste Ježíšovy narozeniny oslavili opravdu nádherně.

A hlavně abyste každému mohli popřát:

VESELÉ VÁNOCE!

HODNĚ BOŽÍHO POŽEHNÁNÍ VŠEM A POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE!