kostel

Roráty 2022

LUKÁŠOVO PÁTRÁNÍ

30.11.2022

Převzato z časopisu DUHA - LUKÁŠOVO PÁTRÁNÍ – Tajemství Ježíšova narození, napsal Michael Kapeller, listopad 2011


1. den

30.11.2022

Spoléhám na tebe!

Ahoj vám všem!

Jmenuji se Lukáš a bydlím v Antiochii. Jsem lékař, ale baví mě také historie. To znamená, že se zajímám o události, které se staly, a snažím se je také zapisovat tak, jak se opravdu staly. Jeden takový příběh bych vám chtěl vyprávět – začal totiž úplně nenápadně…

Jednoho dne se objevil v našem městě nějaký Pavel a začal se s lidmi bavit o nějakém Ježíši z Nazareta. Představte si – uprostřed náměstí! To víte, že mi to připadalo divné. Odvrátil jsem oči. Jsem vážený občan, lidé mě uctivě zdraví, ale přesto – něco mě zastavilo. A to, co jsem tehdy uslyšel, mi pak už nikdo nedalo pokoj. Musel jsem o tom hodně přemýšlet a úplně mě to proměnilo.

Od Pavla jsem se dozvěděl toto: Ježíši byl velký učitel a přítel lidí. Vyprávěl jim o Bohu jako ještě nikdo jiný před ním, uzdravoval nemocné a pomáhal a radil všem potřebným. Jeho přátelé – říkalo se jim apoštolové – doufali, že se z něj stane někdo mocný, nebo dokonce samotný král, ale Ježíšův život skončil úplně jinak. Před jedněmi velikonočními svátky jej v Jeruzalémě zatkli, odsoudili na smrt a přibili na kříž.

To prý ale nebyl konec. Tři dny poté, co jeho tělo pohřbili, se ukázal svým přátelům. Byl prý živý! Vstal z mrtvých! No, věřili byste tomu? Já samozřejmě ne. Jsem přece lékař a vím, že když je někdo mrtvý, tak už nikdy nemůže být živý. To je holý nesmysl. Pavel byl ale tak opravdový, přesvědčivý a laskavý, že jsem si neuměl představit, že by si něco jen tak pro svou slávu nebo pro nic za nic vymyslel. Uvěřil jsem mu a teď už jsem si jistý, že se všechno stalo přesně tak, jak vyprávěl. Nechal jsem se pokřtít a snažím se žít podobně jako Ježíš. Stal se ze mě křesťan.

Od té doby už uběhl nějaký ten rok, ale mě přesto stále častěji napadala jedna myšlenka. Nebo spíše otázka. Nebo spíše celý plán! A týkal se historie. Chtěl jsem se totiž o Ježíši dovědět ještě víc – třeba… Kde žil? Jak žil? S kým mluvil? Co říkal? Co měl rád a co rád neměl?

Proto jsem se jednoho dne vydal do míst, kde Ježíš delší dobu pobýval. Zamířil jsem do města Kafarnaum k břehům Genezaretského jezera. Chtěl jsem se vydat po Ježíšových stopách – pěkně krok za krokem. Včera mě ale něco zastavilo. Dostal jsem zvláštní dopis. Napsal jej jeden bohatý obchodník jménem Teofil (to znamená Bohu milý, takže vlastně Bohumil). Přečti si, co v dopise bylo.

Velevážený Lukáši,

od přítele Pavla jsem se dověděl, že jsi také křesťan. To mě těší! Vím, že teď jsi v Kafarnaum, protože chceš prozkoumat Ježíšův život, a doufám, že jsem tě zastihl ještě předtím, než jsi vyrazil po Ježíšových stopách.

Mám totiž jeden nápad, který by tě mohl zajímat. Už jsem četl o Ježíšovi mnoho příběhů, ale ještě ani jeden o jeho narození. Velmi by mě zajímalo, jak to tenkrát bylo. Slyšel jsem, že jsi v psaní historie opravdu dobrý. Proto tě úpěnlivě prosím – vydej se po Ježíšových stopách až na sám konec (nebo vlastně začátek) a napiš dějiny Ježíšova narození!

Ale opravdu tak, jak se to tehdy stalo. Spoléhám na tebe!

Zdraví tě Tvůj Teofil

 


2. den

30.11.2022

Obyčejná ovce?

Ten Teofil To se mu to řekne!! Ví vůbec, co po mně chce? Vždyť od Ježíšova narození už uběhlo více než 80 let! Je těžké najít nějaké zprávy z doby, kdy byl Ježíš dospělý, natožpak když byl dítě, nebo když se narodil! Všichni, kteří tenkrát žili a mohli si něco pamatovat, jsou už přece dávno mrtví! Bylo to beznadějné. Nevěděl jsem, koho se zeptat a kde hledat. Víte ale, co bylo zvláštní? Od té doby, co jsem dostal ten dopis, se mi motá pod nohama jedna ovce. Je milá a už jsem ji i několikrát pohladil. Právě teď leží tady u mých nohou a dívá se na mě, jako by mi chtěla něco říct. Ale co? Asi jenom utekla od svého stáda a teď něco loudí po každém, koho potká.

„Už běž! Mám důležitější práci. Musím zjistit, jak to bylo s Ježíšovým narozením.“ odháněl jsem ji.

„Jedeš! Stejně tomu nerozumíš a nemusí tě to ani zajímat. Máš to mnohem jednodušší. Jsi jen hloupá ovce.“ povzdychl jsem si.

Ovce se ale nehne z místa a – podívejte se – co to má na krku? Z dálky to sice vypadalo jako obyčejný řemínek, ale ne. To si musím pořádně prohlédnout. Skutečně. Ty ornamenty, drahokam… Něco tak vzácného bych u zatoulané ovce opravdu nečekal. Opatrně jsem na řemínek sáhnul, ale ovečce to nevadilo. Zůstala v klidu ležet a jen mě po očku pozorovala. Tady je něco tvrdého. Taková malá kapsa. Co v ní asi je?

Sáhl jsem do ní a opatrně vytáhl malý svitek. Písmo bylo sotva čitelné a stěží jsem rozeznal jednotlivá písmenka. Stálo tam:

T.TO O.C. SE JME.UJE MIA. PO.ŮŽE TI NA.ÍT TO.O, KOH. HLE.ÁŠ!

Divné. Copak to jde? Ovečka ale pokyvovala hlavou nahoru a dolů a dělala jakoby nic. Sbalil jsem si rychle své věci. Tady se totiž děje něco podezřelého a já to tak nenechám. Zjistím, o co jde!


3. den

01.12.2022

Lukáš, Mia a ještě jedna ovečka

Už jsme na cestě celý den a já vůbec netuším, kam jdeme. Ovce běží podél Genezaretského jezera a ani chvilku nezaváhá. Vypadá to, že míříme k Nazaretu. Je to správný směr. Tady Ježíš vyrostl, ale čím jsme blíž městu, tím mám větší problém. Co když mě někdo uvidí? Já, vážený lékař a historik Lukáš, běžím za ovcí! Kdybych běžel aspoň za psem, který jde po stopě, ale já jdu za ovcí! To je hloupé! Najednou Mia odbočila a vedla mě po cestě, která byla stále kamenitější a strmější. Ještě skončíme v nějaké propasti! Před námi se zdvíhaly skály a kolem nás vál chladný vítr. Najednou se Mia zastavila a vypadalo to, že dál už neudělá ani krok. Sklonil jsem se k ní a snažil se ji přemluvit. Bylo to marné. Vzal jsem ji tedy za řemínek a chtěl ji násilím táhnout dál. Ona se však ani nepohnula. Jen kývala hlavou a dívala se směrem ke skalnímu převisu, pod kterým jsem tušil hlubokou propast. Uši měla nastražené a já už raději také. Nejprve jsem slyšel jen vítr, ale pak. Počkejte. Ano, Bylo to sotva slyšet a znělo to jako by někdo naříkal. Mia se najednou dala do pohybu a mířila přes převis přímo do propasti. „Stůj! Zastav! Nechoď tam! Polámeš si noh.“ zavolal jsem na ni. Mia zastavila a já šel opatrně k ní a pak tím směrem, kterým se dívala. Pomalu jsem sestupoval dolů. Klouzal jsem po kamenech a držel se, čeho se dalo. Odíral jsem si ruce o větve stromků, keře a trsy ostré trávy. A pak jsem to uviděl. Na samém dně propasti se něco černalo. Vypadalo to jako uzlíček vlny zachycený větrem mezi trním. Byl to malý černý beránek! Opatrně jsem se k němu přiblížil a vymotal jej z trní. Při pádu si zřejmě poranil levou přední nožku. Opatrně jsem zval beránka na ramena a odhadoval vlastní síly. Zvládnu s ním vyšplhat také nahoru? Bál jsem se, že to bude těžká a nebezpečná cesta. Mýlil jsem se. Cesta zpět byla mnohem jednodušší. Každý krok se mi podařil a rukama jsem se chytal právě tam, kde jsem potřeboval. Ten černý beránek na ramenou mi cestu neztížil.

Sotva jsem popadal dech, když jsem se z posledních sil vydrápal na převis. Všiml jsem si, že se Mia po celou dobu, co jsem byl dole, nehnula z místa. Stála jako socha a dívala se upřeně na nás. A teď se vzpamatovala a rozběhla se k nám. Opatrně jsem sundal černého beránka ze svých ramen. Mia ho očichala a několikrát ho radostně oběhla. Pak si asi všimla, že je zraněný, protože se zastavila, sklonila se k němu a začala mu zlomenou nožku olizovat.

„Tak to by bylo! Ale co bude dál?“ pomyslel jsem si. „To přece nejde, abych teď chodil se dvěma ovcemi. Jsem lékař a ne pastýř. A navíc mám důležitý úkol! Měl bych pro svého váženého přítele Teofila pátrat po okolnostech Ježíšova narození a místo toho tady za jednou ovcí běhám a za druhou lezu do propasti!“ Unavená a sám sebou zklamaný jsem se posadil na zem. Vítr mi hvízdal kolem uší, v tuto roční dobu bývala brzy tma a noci nepříjemné.

I když bylo chladno, seděl jsem tak dlouho a hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Mia se však o mě z ničeho nic otřela, jako by mě chtěla potěšit zahřát. Vůbec nebyla smutná a zklamaná. Právě naopak. Vypadala, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. „Nic jiného mi stejně nezbývá.“ pomyslel jsem si. S námahou jsem se posadil a protřepal své ztuhlé ruce a nohy. Chtěl jsem se vydat za ní, ale pak jsem si vzpomněl. Ten černý beránek. Když už jsem mu jednou zachránil život, nemůžu ho teď jen tak opustit – to nejde.

To je jasné. Vzal jsem ho znovu na ramena a nejistým krokem následoval Miu. Byla teď ostražitá jako hlídací pes. Běžela napřed a pak trpělivě čekala, až k ní dojdu. Když se cesty rozcházely, zaváhala, přezkoušela všechny možnosti a pro jednu se rozhodla. Jak tmy přibývalo, já si stále jasněji uvědomoval, že noc pod širým nebem bude těžká. V tu chvíli se ale Mia zastavila. U cesty stála malá chatrč a mně spadl kámen ze srdce. Dveře zavrzaly, jak jsem do ní vstoupil. Uvnitř bylo sucho a vonělo to čerstvým senem. Ano. Tady přečkáme noc.


4. den

01.12.2022

4. Zvláštní probuzení, dobří přátelé

Když jsem se probudil, venku se rozednívalo. Všechno kolem bylo pokojné a klidné a Mia s černým beránkem mi zahřívali nohy. Kdy jsem naposledy spal na seně? Jako lékař jsem zvyklý na měkkou postel a teplou deku. Přesto jsem se cítil dobře. Připomnělo mi to dobu, kdy mi Pavel poprvé vyprávěl o Ježíšovi. Tenkrát to totiž bylo podobné. I když jsem ani tehdy, ani teď Ježíše neviděl, nějak jsem věděl, že se něco děje. Pátrání po Ježíšově narození mě proměňovalo. Nebylo to snadné, ale určitě to bylo dobré. S takovými a ještě dalšími myšlenkami jsem ležel na seně a škvírou ve střeše pozoroval oblohu. Teplé sluneční paprsky jako by měnily krajinu ve zlato.

Vzpomněl jsem si na Ježíšova slova, která jsem už vícekrát slyšel při slavení eucharistie – tak nazýváme naši nedělní bohoslužbu. Pečlivě jsem si je tehdy zapsal:

„Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci! Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní?“ (L 12,24-26)

„Ano. Dnes je dnes. Bude to určitě dobrý den a ještě k tomu nejsem sám. Mám dvě ovečky,“ pomyslel jsem si.

Mia a její nový kamarád se pomalu postavili a vyšli ven. Beránek kulhal – asi ho to hodně bolelo. Vstal jsem také a uslyšel, jak mi kručí v břiše. Budou to už celé dva dny, co jsem se pořádně nenajedl. Našel jsem trochu suchého dřeva a rozdělal oheň. Nedaleko chatrče tekl potok, tak jsem se posílil douškem teplé vody, několika hrozny a kouskem nekvašeného chleba.

 

Obvázal jsem beránkovi nohu. Očividně byl rád, i když se ještě nemohl pořádně rozběhnout.

„Jak ti mám vlastně říkat?“ zeptal jsem se jej a hned mě napadlo jméno Tim. Zdálo se mi, že k němu tak nějak patří a jakoby se opravdu tak jmenoval, protože zvedl hlavu, když jsem na něj zavolal.

Na další cestu jsme se tedy vydali tři. Mia běžela vpředu a Tim se rozhlížel z mých ramenou. Dopolední slunce příjemně hřálo a cesta rychle ubíhala. Ale kam vedla? To jsem nevěděl. Mia však byla stále neklidnější. Zastavovala se a několikrát se dokonce najednou tak přitiskla k mým nohám, že jsem málem upadl. Její neklid se přenesl na Tima i na mě.

Zvířata něco tušila a já si říkal, že musím k polednímu odpočinku raději najít místo s výhledem na všechny strany. Obě ovečky ale najednou zbystřily, nastražily uši a pozorně se rozhlížely kolem sebe. Ticho bylo stále nepříjemnější.

Také jsem napjatě poslouchal, ale nezachytil jsem sebenepatrnější podezřelý zvuk. Tak jsem si lehl do trávy a čekal. A najednou…

Najednou se ozvalo hlasité štěkání. Nade mnou stál mohutný pastýřský pes. Pozoroval mě svýma divokýma očima, měl tlamu plnou ostrých zubů a temně vrčel. Couval jsem a rukou nenápadně hmatal po něčem, čím bych jej mohl odehnat. Bylo tam však jen několik trsů trávy. Nespouštěl jsem ze psa oči a pomalu se postavil. Teprve teď jsem si všiml, že Mia s Timem neutekli, a dokonce že u mě ani nehledali ochranu.

Nebáli se ho! Spíše mi připadalo, že se na rozdíl ode mě konečně uklidnili. Když je pes uviděl, přestal útočit a – představte si to, - začal nás hlídat.

 

Zavrtěl ocasem, přiběhl k oběma ovcím a radostně je očichával. Vypadalo to, jako když se zdraví dobří přátelé, kteří se dlouho neviděli.


5. den

02.12.2022

Pastýř Manuel, Manuel vidí, co je skryté

„Árone! Árone! Kde jsi?“ Pes zvedl pomalu hlavu a zaštěkal. Pak se mezi stromy objevil muž. „Jmenuji se Manuel a hledám ztracenou ovci,“ představil se a pak chtěl vědět, kdo jsem a co tady dělám. Znělo mi to samotnému trochu divně, když jsem řekl: „Jsem Lukáš a plním důležitý úkol. Pátrám po okolnostech Ježíšova narození a tyto ovce mě doprovázejí.“ Manuel to snad ani neslyšel, protože místo na mě se podíval na ty ovce a oči se mu rozzářily. „Time! Tady jsi! Mio! To je úplný zázrak! Už jsem myslel, že vás nikdy neuvidím.“ Co jsem měl dělat? Pobídl jsem tedy Manuela, aby se posadil, a on začal vyprávět:

„Miu jsem asi před rokem s těžkým srdcem prodal jednomu bohatému kupci. Domníval se totiž, že je zvláštní a že má důležitý úkol. Mě ale připadalo, že je zvláštní spíš on! Nabízel mi za ni hodně peněz a – to víte – já se moc nebránil. Kupec si Miu odvedl a Tim to těžce nesl. Vyrůstali spolu a nehnuli se od sebe ani na krok. Tim Miu stále hledal. Začal mi utíkat a před dvěma dny se mu to povedlo. Ani Áron ho neuměl najít – a to je spolehlivý pastýřský pes. Ale já to nevzdal. Svěřil jsem své stádo jednomu příteli a vydal jsem ho hledat sám.“

Manuel obě ovečky objal a Tim se na mě podíval, jako by mi chtěl poděkovat. Jak se ke mně dostala Mia? A jak je možné, že jsem tomuto beránkovi dal stejné jméno? Otázek však bylo ještě víc! „Nejmenoval se náhodou ten kupce, který Miu koupil, Teofil?“ zeptal jsem se nahlas. „Ano! Odkud to víš?“ trhl sebou Manuel překvapeně. Tak jsem mu také já vyprávěl svůj příběh.

 

 

Vydali jsme se na cestu – já vážený lékař Lukáš, pastýř Manuel s černým beránkem Timem na ramenou, před námi běžela Mia a kolem nás pobíhal Áron. Hlavou se mi zase začaly honit otázky a já si dodal odvahu a jednu z nich vyslovil nahlas: „Proč mě Mia zavedla k tobě a ne do Nazareta?“ dodal jsem si odvahu a zeptal se Manuela.

„Možná tě to překvapí, ale já mám s Ježíšovým narozením více společného, než si myslíš. Pocházím totiž ze staré pastýřské rodiny a můj dědeček byl jedním z pastýřů, kteří se tenkrát malému Ježíši poklonili,“ řekl Manuel. Vzpomněl jsem si, že už jsem slyšel, že se Ježíš narodil v nějaké stáji, kde nocovala zvířata, ale nezdálo se mi to. Zachvátila mě netrpělivost.

„Vyprávěj přece, jak to tenkrát bylo,“ povzbuzoval jsem Manuela, ale on už neřekl ani slovo. Zastavil se a mlčel. Jako by nechtěl vyprávět něco, co bych stejně neuměl pochopit. „To se nedá tak snadno vyprávět. Je to totiž tak jednoduché, až je to složité!“ řekl Manuel a jeho tvář se zahalila tajemstvím. Chtěl jsem ho nějak přimět, aby vyprávěl dál, ale bylo to marné.

Tak jsme šli mlčky. Najednou, když už jsem s tím ani nepočítal, se Manuel zeptal: „Znáš Marii? Ježíšovu matku? Tehdy byla Marie mladé děvče. Žila v Nazaretě a nic se o ní nevědělo. Ano. Až do dne, kdy se její život rázem změnil. Navštívil ji Boží posel – anděl Gabriel – a řekl:

„Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazván Syn Boží. Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel. (L 1,28-31.34-35.38)


6. den

05.12.2022

To nebylo jen tak

Pozorně jsem naslouchal. Když Manuel vyprávěl o setkání Marie s andělem Gabrielem, sděloval mi téměř doslova, co jí řekl a co mu zase ona odpověděla. A to bylo něco pro můj historický příběh. Konečně budu mít co psát! Mezitím jsme došli k Manuelovu stádu, a protože se blížil večer, Manuel mě pozval na večeři. Nabídl mi fazole, nekvašený chléb a jako zákusek byly fíky! S chutí jsem se po dlouhé době pořádně najedl. Po celou dobu jsem si v duchu opakoval Manuelova slova. Měl jsem strach, abych je nezapomněl.

Ve světle ohně jsem pak rozbalil své svitky a zaznamenal na ně, co mi Manuel vyprávěl. Pečlivě. Slovo za slovem. Tak přesně, jak mi to pastýř vyprávěl, a netrvalo mi to ani hodinu! Manuel seděl u ohně a pozoroval jej jako umělecké dílo. Nevypadal unaveně a já se osmělil: „Mohu ti přečíst, co jsem napsal?“ Manuel přikývl a já začal číst. Text se mi líbil. Byl souvislý a dobře napsaný. Byl jsem přesvědčen, že jej mohu bez velkých změn odevzdat Teofilovi. Dočetl jsem a s napětím pohlédl na Manuela. Mlčel a vypadal zachmuřeně. Nepochválil mě. Jen se na mě podíval a mlčel, jako by hledal ta správná slova. „Nejsem si jistý, jestli jsi mi dobře rozuměl,“ vypadlo z něj po chvíli. „Zapomněl jsem na něco?“ zeptal jsem se překvapeně. „Ne. To ne. Děj a slova jsou v pořádku. Jen nevím, jestli rozumíš tomu, co na tomto setkání bylo zvláštní.“

Teď jsem se zarazil zase já a Manuel mi dopřál čas. Mnoho času. Představoval jsem si v duchu domek v Nazaretě, Marii a Božího posla. Slyšel jsem Mariina slova: „Staň se mi podle tvého slova.“ Přerušilo mě Áronovo štěkání. Manuel se zvedl a běžel za ním. Pes pobíhal po břehu řeky a naléhavě štěkal a kňučel do tmy. Najednou Manuel skočil do vody! Co se děje? Už to vidím! Vytahuje z proudu klubíčko tmavé vlny. Byl to Tim. Nemotorný beránek spadl do vody. Asi se už pokoušel běhat. Tim se pak stočil k Manuelovým nohám, já si k oběma přisedl a společně jsme se ohřívali u ohně.

 

Lukáš odkryje tajemství

Tu noc jsem sotva zavřel oči. Převaloval jsem se z jedné strany na druhou a několikrát jsem dokonce vstal. Manuelova poznámka, jestli vůbec vím, co na setkání Marie a anděla Gabriela bylo zvláštní, mě znepokojovala a rozčilovala. Aby mi čas uběhl, pozoroval jsem hvězdy na nebi.

Také Mia neklidně spala. Budila se a teď vstala a přišla za mnou. Oba jsme hleděli do temné noci. Hvězdy zářily obzvlášť jasně. Mia několikrát otřela uši o mou tvář, jako by mě chtěla utěšit. Dokonce se mi zdálo, že mi chce něco povědět…

V tom jsem si to uvědomil! To zvláštní totiž nebylo vidět a ani to spatřit nejde. Nedá se to ani napsat, ani popsat sebehezčími slovy. Dá se to pouze uslyšet. Právě to mě obě ovečky i pastýřský pes v posledních dnech učili. Vždyť Mia jako první uslyšela Tima! Já bych prošel kolem a ničeho bych si nevšiml. A bez Árona by se beránek utopil! Vyskočil jsem.

S Marií to bylo podobné! Bůh se s námi setkává a my jej nevidíme. Mluví k nám a my jej často přeslechneme. Marie prostě dobře poslouchala a tak jí to poselství mohl anděl sdělit.

Není důležité běhat z jednoho místa na druhé a ujít každý den tisíce kroků, ale být v klidu a naslouchat.

Opatrně jsem vzal Miu do náručí. Teď jsem si byl jistý. Ona mě dovede tam, kde se Ježíš narodil. A nebude mi nic vyprávět. Jen mě upozorní na to, co je skutečně důležité a co bych mohl snad přehlédnout nebo přeslechnout.

S úlevou jsem si zase lehl a konečně usnul.


7. den

06.12.2022

Vůl

Ráno bylo všechno jinak. Nad námi se stahovala temná mračna a vál studený vítr. Ovce byly neklidné a Áron měl co dělat, aby je udržel pohromadě.

Všechno jsem si rychle sbalil a Manuel dal povel k odchodu. Sotva jsme udělali první krok, strhl se prudký déšť. Manuel se starostlivě podíval na oblohu a začal pospíchat. Vzal jsem Tima na ramena a snažil jsem se udržet krok se stádem.

Bylo k poledni, když jsme došli k jedné horské vesnici. Stále pršelo a my byli mokří od hlavy až k patě. Je tady nějaké místo, kde bychom se mohli schovat? Třásl jsem se zimou a zamířil k jednomu stavení. Tady by to možná šlo, ale co to je? Na prahu, přímo ve dveřích, se rozvaloval VŮL!

Chtěl jsem jít dovnitř, ale on ne a ne se pohnout. Dostal jsem zlost. Už jsem se chtěl po tom líném zvířeni ohnat a odstrčit ho, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Ten hloupý vůl se totiž moudře díval! A nedíval se ani na Manuela, ani na ovce, ani na psa, ale NA MĚ!

Díval se vytrvale a já, místo abych ho odstrčil, jsem ho pohladil po čele. On se pak klidně zvedl, uvolnil nám cestu a lehl si do zadní části místnosti.

„Ty toho volka znáš?“ zeptal se mě Manuel.

„Ne. Jak jsi na to přišel?“ řekl jsem.

„Tak to je divné,“ podotkl Manuel, „protože já ho znám a vím, že ještě nikdy nikoho dovnitř nepustil.“ Posadil jsem se a vyzul si mokré sandály.

„Možná přece jen zvířatům rozumíš víc, než jsem si myslel,“ pochválil mě Manuel a pokračoval.

„Když se Ježíš narodil, byl u toho totiž také vůl. Ale nejprve se najíme a napijeme.“

Raději bych si to vyprávění poslechl hned, ale už jsem věděl, že Manuel se nedá jen tak přemluvit.

Měli jsme výbornou čočkovou polévku.

 

Byl u toho vůl, ne kůň!

„O volovi a Ježíšově narození se mezi pastýři vypráví tento příběh,“ řekl Manuel, když jsme dojedli. Prosil jsem jej, aby vyprávěl pomalu, protože jsem si chtěl všechno přesně zapisovat, a on pokračoval:

„V noci, kdy se měl Ježíš narodit, byla veliká zima. Také oni měli za sebou dlouhou cestu a nenašli ani žádný pořádný nocleh. Museli se spokojit s přístřeším pro zvířata, a v jednom takovém nocoval právě volek. To on pak zahříval novorozeně svým dechem a byl mu nablízku.“

Zarazil jsem se a odložil pero. To nebylo nic pro mě ani pro můj historický příběh! Bylo to milé vyprávění o zvířátkách. Z toho nebude mít Teofil radost. Manuel zpozoroval mé pochybnosti a začal vysvětlovat: „Ten příběh se ti asi nelíbí, že? Ale to nevadí. Nemusíš si jej zapisovat, ale věř, že pro mě je důležitý. Je to podobně jako při setkání Marie s andělem Gabrielem. Říká nám: Nespoléhej příliš na své oči.“ Rozzlobil jsem se a vyskočil. Co si o sobě ten pastýř myslí? Tváří se jako učitel víry, ale to se mýlí. Svatá Písma znám určitě lépe než on! Manuel mě nechal na pokoji a šel nakrmit ovce. Stále pršelo. Postavil jsem se do dveří, pozoroval šedivou oblohu a pomalu se uklidňoval. Když kolem mě za chvíli Manuel prošel, pošeptal mi ještě: „O volu ve stájí opravdu psát nemusíš. Pamatuj si ale, že tam nebyl kůň, ale vůl, protože vůl je zvíře k práci. Bůh nepřišel jako král na koni a s mečem. Přišel jako dítě k lidem, kteří měli všeho málo. Málo peněz, málo jídla, málo znalostí, ale mnoho práce a vůl jim s tou prací pomáhal. Proto je pro mě důležitý.“


8. den

07.12.2022

Silák bez svalů

Venku stále pršelo, ale uvnitř bylo teplo a útulno. Volek ležel v zadní části místnosti a já přemýšlel o Marii – o mladé ženě, která dostala velký úkol: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“

A navíc byla na to všechno úplně sama. Vždyť řekla, že nežije s žádným mužem! Tak kdo byl celou dobu s ní? Copak neměla nikoho, s kým by o tom všem mohla mluvit? Kdo se o ni staral? Kdo jí pomáhal s dítětem? Otázek přibývalo a já se jich neuměl zbavit. Zeptal bych se Manuela, ale co když mě zase začne poučovat! No nic. Já, vážený a učený lékař, to snad vydržím.

„Copak ty jsi ještě neslyšel o Josefovi?“ podivil se Manuel.

„To se ani nedivím, protože Josef nepatřil mezi lidi, kteří o sobě dávali hlasitě vědět. Pracoval jako dělník na stavbách domů nejprve v Nazaretě a pak v okolních vesnicích. Nebyl bohatý, ale pocházel z jedné z nejvýznamnějších rodin Izraele. Byl potomkem velikého krále Davida. No a on to mladé děvče miloval. Samozřejmě, že mu Maria o svém setkání s andělem vyprávěla. Co na to říkal, nevím, ale asi jí věřil, protože ji doprovázel po celou dobu, než se Ježíš narodil, a také potom.“

Josef mi byl sympatický. Představoval jsem si ho jako takového siláka, ale ne s velkými svaly, jestli mi rozumíte. Myslím, že to byl člověk, který ví, co je důležité, a který umí pomáhat a starat se bez řečí a velkého povyku. Určitě musel také hodně věřit v Boha, protože jinak by ten Mariin příběh nemohl vzít vážně.

„Byl tu ale ještě někdo!“ přerušil mé myšlenky Manuel.

„Alžběta. Také ona Marii pomáhala. A vůbec. Mohl bys po ní pátrat sám. Místo, kde žila, leží asi jen čtyři dny chůze v horách a jmenuje se Ain Karim. Ptej se na Zachariášův dům. Tak se jmenoval Alžbětin manžel. Slibuji ti, že té cesty nebudeš litovat.“ Rozhodl jsem se, že Manuela poslechnu a hned ráno se do Ain Karim vydám.


9. den

08.12.2022

Vzhůru do Ain Karim

Ráno konečně přestalo pršet a slunce roztrhalo mraky na úplně malé kousky. Odpočinul jsem si a už se těšil na cestu. Snědl jsem kousek sýra, několik hroznů a vyhledal Manuela. Také on se balil. Přece jen nebudu muset jít sám – pomyslel jsem si. Včera jsem měl dojem, že se naše cesty rozdělí, ale kéž by to tak nebylo.

„Rozejdeme se a já potáhnu se svým stádem na jih. Přeji ti hodně štěstí!“ řekl mi přímo a já ztratil poslední naději.

Vyschlo mi v ústech a do očí mi vstoupily slzy. Nevěděl jsem, co mám odpovědět, ale pak jsem se přece jen opatrně zeptal: „Co bude s Miou? Kdo mi teď bude v mém pátrání pomáhat?“

Manuel mě ale odbyl: „Mia už ti ukázala všechno, co ví! Teď je řada na tobě. A už běž! Máš před sebou dalekou cestu.“

Smutně jsem se rozloučil. S Manuelem, Áronem, Miou i Timem. Mia běžela ještě kousek se mnou, ale pak se zastavila a dlouho se za mnou dívala. Ještě několikrát jsem se otočil a zamával jí. Byl jsem si jistý, že se ještě setkáme. Manuel se musel mýlit. Tak přece nemůže naše společné hledání skončit!

Cestou jsem si mohl konečně uspořádat myšlenky. Vzpomněl jsem si na Josefa a na to, co bych se od něj mohl naučit. Možná se na nic neptat a prostě jen tak žít. Být tam, kde mě někdo potřebuje, a pomáhat tam, kde je to třeba. Šlo se mi dobře a už jsem se těšil na to, co mě čeká v Ain Karim.


10. den

09.12.2022

Oslík

Cesta k Zachariášova domu byla opravdu těžká. Jsem na cestě už třetí den a dnes se mi šlo zvlášť obtížně. Musel jsem často zastavovat, odpočívat a posilovat se aspoň několika kapkami vody. Až k večeru jsem v dálce rozeznal obrysy nějaké osady. To  musí být Ain Karim. S novou nadějí jsem pokračoval v cestě. „Vstávej, ty neřáde! No tak, bude to? Jinak uvidíš!“ Horami se nesl rozčilený mužský hlas a ozvěna jej ještě zesilovala. Co se to děje? Trhl jsem sebou, zrychlil a hned za zatáčkou jsem to uviděl. Přede mnou stál vysoký muž s rozcuchanými vlasy a vousem. V ruce držel bič a švihal kolem sebe. U jeho nohou se chvěl oslík. Už se neměl kam schovat. Když mě muž zahlédlo, zarazil se a začal si stěžovat: „Ta líná kůže nechce jít! Tolik peněz jsem za něj dal a on si tady klidně lehne doprostřed cesty. Asi chce spát nebo co! Já ale potřebuji do Ain Karim. A to rychle!“

Muž ani nečekal, co řeknu, otočil se k oslíkovi a nadával mu dál.

Oslíka mi bylo líto a chování toho člověka mě rozčilovalo. Mohl bych pro to nevinné zvíře něco udělat? Jak by se asi zachoval Josef? V tom jsem dostal nápad.

„Já od vás toho osla koupím. Řekněte si cenu,“ nabídl jsem mu. Muž se na mě udiveně podíval, usmál se pod vousy a řekl si o pěkně vysokou částku. Beze slov jsem mu ji vyplatil a pobídl ho, ať jsi jde dál svou cestou. Muž se zvedl z prachu cesty a raději rychle zmizel. Opatrně jsem se přiblížil k oslíkovi. By vyděšený a třásl se strachy. Mluvil jsem na něj klidným hlasem a dal mu napít. Nejistě se postavil na nohy a vrávoral za mnou. Zraněný nebyl.

Tak jsem ten poslední kus cesty do Ain Karim nebyl sám. Bylo už hodně pozdě, když jsem došel k Zachariášova domu. Nějaká mladá žena nás přivítala a nabídla nocleh.


11. den

12.12.2022

Připrav cestu Pánu!

„Připrav cestu Pánu!“ radostný hlas mě vytrhl ze spánku. Nepřál mi dobré ráno, ale stále opakoval tuto zvláštní větu.

„Připrav cestu Pánu! Připrav cestu Pánu!“ volala ta mladá žena, která mě včera večer uvedla do domu, a rychle odběhla, aniž by čekala na moji odpověď. Pomalu jsem vstal, umyl se a oblékl. Na stole ve vedlejší místnosti už stála mísa s čerstvým ovocem. Začal jsem jíst. Žena vešla do místnosti a posadila se ke stolu se mnou.

„Hledáš tajemství Ježíšova narození?“ zeptala se mě. Udiveně jsem přikývl a ona pokračovala: „To jsi tady správně. To je dům kněze Zachariáše. Je už sice více než sedmdesát let mrtvý, ale já mám pocit, že tu s námi žije dál. Jeho žena se jmenovala Alžběta a ani jeden z nich to neměli lehké. Dlouho nemohli mít děti, i když si to oba velice přáli. Jednoho dne se to ale změnilo. Zachariáš měl tenkrát službu v jeruzalémském chrámě, a když se vrátil domů, nemohl mluvit.

Alžběta plakala, ale Zachariáš ji objal a uklidnil. Trvalo to dlouho, než se od něj Alžběta dověděla, co se stalo. Setkal se v chrámě s andělem Gabrielem a ten mu oznámil, že Alžběta bude mít dítě. Chlapec se měl jmenovat Jan, ale protože Zachariáš andělovi  nevěřil a chtěl důkaz, zůstal až do narození dítěte němý. Jan bylo podivuhodné dítě a rodiče brzy zjistili, že z něj něco bude. A také ano. Jan se stal velkým prorokem a říkal lidem Boží slova.“ Poslouchal jsem pozorně, ale vůbec jsem nechápal, jakou to může mít souvislost s Ježíšem.

„Proč jsi mě dnes budila takovými zvláštními slovy?“ zeptal jsem se alespoň na to nejpodezřelejší. „Jan nás připravoval na Ježíšův příchod,“ vysvětlovala mi žena, „povzbuzoval nás, abychom byli těmi, kteří mu připraví cestu. Měli jsme se polepšit, přestat jednat zle, snažit se o dobro a pomáhat. Jan nám stále opakoval slova proroka Izajáše Připrav cestu Pánu! To platí dodnes a platí to i pro tebe.“


12. den

13.12.2022

Mariina cesta

Měl jsem v hlavě takový zmatek, že jsem se snídaně sotva dotkl. Žena už byla pryč a já slyšel, jak pracuje na zahradě. Není čas. Rychle si musím všechno zapsat! To se bude Teofil divit! Vzpomínáte si, jak mi ta žena řekla, že věta – připravte cestu Pánu – platí i pro mě? Netušíte, co to může znamenat? No řekněte, k čemu by to bylo připravovat pro někoho cestu, když jeho život už je dávno minulostí! Podivná věta. Zvláštní žena. Zvláštní dům. Půjdu se raději projít. Tak jsem vyšel ven a vydal se na sever přímo k velkému kopci. Jako by mě k němu něco táhlo… „Jdi Mariinou cestou! Tam najdeš, co hledáš!“ volala za mnou ta žena a já ji poslechl. Ne že bych chtěl, ale vzpomněl jsem si na Miu a na to, že ona by nic důležitého nepřeslechla.

Cesta byla úzká. V chůzi mi bránily husté keře a všude kolem ležely suché větve a trní. Taková cesta si nezaslouží tak krásné jméno – Mariina cesta! Myslel jsem na Ježíšovu matku tak soustředěně, že jsem to zjistil až pozdě! Najednou jsem se nemohl pohnout ani dopředu, ani dozadu. Zachytil jsem se pláštěm o trny keře tak pevně, že když jsem se chtěl uvolnit a trhnul sebou, stal se pravý opak. Zamotal jsem se do trní podobně jako Tim a z rukou i nohou mi začala téct krev. Měj jsem je zabodnuté snad všude a bylo mi jasné, že se odtud jen tak nedostanu. Mám volat o pomoc? Stejně mě nikdo neuslyší. Mohu jen čekat, až mě ta mladá žena začne hledat, ale to může trvat i několik hodin. „Pomoc! Pomoc!“ křičel jsem, ale marně. Nevzdával jsem to. Přece musí být nějaký způsob, jak se odtud vysvobodím! Co je to tam? Nebudete mi to věřit, ale přímo přede mnou uprostřed trnů kvetla červená růže. Ještě nikdy jsem tak krásnou květinu neviděl. Opatrně jsem k ní vztáhl ruku a jemně se dotkl jejích okvětních lístků. Najednou se mi zdálo, že trny ustupují a že se mohu opět hýbat. Pravá ruka, a teď levá. Obě nohy. Jsem volný!


13. den

14.12.2022

Růže mezi trny

S úlevou jsem se vydal na zpáteční cestu a než jsem došel do Zachariášova domu, pomalu se setmělo.

„Poranil ses!“ upozornila mě žena, když mě uviděla, „Mariina cesta je těžká, ale krásná!“ „Mluvíš o té cestě, po které jsem dnes šel, nebo o životě Ježíšovy matky?“ zeptal jsem se zmateně.

„Mluvím o obojím!“ odpověděla a opatrně mi vytahoval trny z paží. Rozzlobil jsem se. Vždyť ona mě poučovala podobně jako před několika dny pastýř Manuel! „Kde je můj osel? Odjedu odtud. A to hned!“ řekl jsem chladně. „Ty to vzdáváš?“ podívala se na mě žena překvapeně. Samozřejmě jsem to nevzdával a chtěl jsem vědět ještě víc, ale byl jsem příliš hrdý na to, abych se vyptával. Seděli jsme tedy nějakou chvíli mlčky vedle sebe a napětí mezi námi by se dalo krájet. Pak se žena zvedla a řekla nečekanou věc: „Tenkrát totiž anděl řekl Marii ještě něco.“ Napětím jsem polkl a ani nedutal. „Oznámil jí, že také její příbuzná Alžběta čeká dítě. Marie na to dlouho myslela a pak se rozhodla, že Alžbětu navštíví. Dobře věděla, že to bude nebezpečná cesta, ale chtěla za každou cenu mluvit se ženou, která prožila něco podobného. „A tady,“ mladá žena se opřela o rám dveří, „se obě ženy setkaly. Ani si nemusely něco povídat nebo vysvětlovat. Alžběta hned věděla, co Marie prožívá, a Marie také. Prý jen mlčky stály proti sobě a byly šťastné. Alžběta poznala, že Marie nosí pod srdcem Zachránce světa.“ Uklidil jsem se. Vše bylo najednou jasné. „Proč ale tolik trní? A co ta růže?“ zeptal jsem se.

„Trny a růže vyprávějí o Mariině životě. Prožila si totiž chvíle, které se podobaly růži, ale také chvíle, které bodaly jako trny. Neměla jen radost z Ježíšova narození, ale také bolest. Víš přece, že Ježíš byl před jejíma očima přibit na kříž! To všechno patří k jejímu životu,“ vysvětlovala mi chvějícím se hlasem. „Růže a trny patří také k mému životu,“ řekl jsem a cítil, že Marii rozumím a že ona rozumí také mně.


14. den

15.12.2022

Ve vzduchu je nebezpečí

„Je čas vyrazit. Pojď. Máme před sebou dlouhou cestu!“ svěřil jsem se se svými starostmi alespoň tomu oslíkovi a povzdechl si. „Kdybych věděl, kde se Ježíš narodil, nebo kdybych aspoň věděl o někom, kdo by o tom mohl něco vědět.“

Rozloučil jsem se s tou ženou: „Velmi jsi mi v mém pátrání po Ježíšově narození pomohla, i kdy – pravda – místo, kde se narodil, ještě neznám.“

Žena se usmála: „Rádo se stalo. Jen jdi pěkně za svým oslíkem a on ti ukáže správný směr. Šťastnou cestu a nezapomeň ji připravovat Pánu!“

Tak se také stalo. Oslík vyrazil směrem k Jeruzalému a já běžel za ním jako… osel.

Co se to děje? Vždyť on šel stále pomaleji a několikrát se dokonce úplně zastavil. Nevypadal unaveně, spíš ustrašeně. Také já jsem zneklidněl. Něco bylo ve vzduchu. Opatrně jsem vytáhl nůž, rozhlédl se na všechno strany tiše našlapoval. Byl jsem připravený každou chvíli vyrazit do útoku.

Když jsem za zatáčkou uviděl malou osadu, spadl mi kámen ze srdce. Tam budeme v bezpečí. Osel ale zůstal stát.

Přemlouval jsem, tlačil, tahal, jen aby udělal aspoň krok. Pak se ozvalo hlasité volání: „Stůj! Polož všechno, co neseš před sebe na zem!“ Obstoupilo nás několik celníků a římských vojáků. Jeden z nich – asi velitel – se mě začal vyptávat: „Přicházíš ze severu a to je podezřelé. Jak se jmenuješ? Jsi přítel římského císaře? U koho jsi minulou noc bydlel? Mluv!“

Jedna otázka střídala druhou a já ani nestíhal odpovídat. „Jsem Lukáš. Lékař a vážený občan Antiochie. Mám na starosti důležité pátrání. Hledám místo, kde se narodil Ježíš z Nazareta,“ zabručel jsem nevlídně. Rysy ve velitelově tváři se uvolnily a on najednou přátelsky povídá: „Já jsem také křesťan. Pojď za mnou. Můžeš přespat u mě. O Ježíšově narození bych chtěl sám vědět více.“


15. den

18.12.2022

Římský velitel

V domě římského vojáka bylo veškeré pohodlí. Jídlo bylo chutné a víno výtečné. Vyprávěl jsem veliteli, jak jsem se stal křesťanem a také všechno, co se mi přihodilo na cestě. „A kdy ses stal křesťanem ty?“ zeptal jsem se velitele po chvíli. Překvapilo ho to. Zmlkl a chvíli přemýšlel. Snad o tom, zda mi důvěřuje natolik, že mi může svěřit svůj příběh. Napjatě jsem čekal. Voják pak zvedl hlavu a začal vyprávět:

„Křesťanem jsem už dlouho. Je to díky mému otci. Byl také římský voják a od něj jsem se dověděl všechno o válce a boji a také o tom, co to znamená být křesťanem. Měl totiž službu, když Ježíše přibíjeli na kříž.“ Voják se odmlčel, jako by musel sbírat sílu k dalšímu vyprávění. „Samozřejmě to nebylo první ukřižování, u kterého můj otec byl, ale jako zkušený voják poznal, že zemřel někdo, kdo nebyl zločinec. To on tenkrát hlasitě vykřikl: „Ten člověk byl vskutku spravedlivý.“ (L 23,47)

Ježíšova smrt a to, co se pak stalo, změnilo jeho život i život celé naší rodiny. Jsem na to hrdý!“ Vojákovy oči se v tu chvíli leskly.

„Nevíš náhodou, kde se Ježíš narodil?“ zeptal jsem se s nadějí. Voják chvíli přemýšlel a pak řekl: „My, Římané, pravidelně provádíme sčítání obyvatel. Také v roce, kdy se Ježíš narodil, se jedno takové sčítání konalo. Josef a Marie se určitě museli přihlásit na některém místě, kde úředníci zapisovali. Všechny sčítací listiny jsou, jestli se nemýlím, uloženy v Caesareji.“

„Tak to je konec!“ řekl jsem. Dostat se do Caesareje bylo nemožné. Cesta byla příliš daleká. Vtom se voják postavil: „Ano. To by snad šlo…“ „Co myslíš?“ zeptal jsem se udiveně.


16. den

19.12.2022

Kornélius

„V Jeruzalémě bydlí jeden starý úředník. Jmenuje se Kornélius. Pochází z Caesareje a myslím, že ty listiny měl na starosti právě on. Mohl by něco vědět. Najdeš ho v kasárnách v horní části města.“ Hned zítra se za ním vydám.

„Můžete mi prosím povědět, kde najdu kasárna?“ ptal jsem se už čtvrtého člověka a ani on nevěděl. Jen zavrtěl hlavou a pospíchal dál.

Přitom dnešní den začal tak dobře. Oba – tedy já a můj osel – jsme se hned ráno rozloučili s naším hostitelem, římským vojákem, a vydali se směrem k Jeruzalému. Už v poledne jsme stáli před branami do města, ale teprve tam mi to došlo. Římský voják mi sice řekl místo, ale ne adresu. A Jeruzalém byl opravdu veliký.

Celé tři hodiny jsem se proplétal úzkými uličkami. Stmívalo se a já byl unavený. Tam někde je náměstí – možná tam budou i ta kasárna. Ne. Zase ne. Místo toho jsem ve slepé ulici. Tady už jsem přece byl! Všechno je stejné. Úplně jsem ztratil orientaci. Sedl jsem si na schody jednoho domu a položil hlavu do dlaní. Byl jsem na konci svých sil. Zničený, zoufalý…

Najednou se něco hebkého a měkkého otřelo o mé nohy. Rychle jsem se vzpamatoval. Ten dotek nebyl nepříjemný. Dokonce mi připadalo, že jej znám. Něco podobného už se mi stalo a není to tak dávno. Zvedl jsem hlavu, otevřel oči a zavolal: „Mio! Copak ty tady děláš?“

Ovečka se ke mně přitiskla, ale pak kousek odběhla a čekala, až půjdeme za ní. A taky, že jsme šli. Já i můj osel. Mia chvíli pobíhala klikatými ulicemi a pak zůstala stát před velikou šedou budovou. U vchodu stáli vojáci a mě to bylo jasné.

To jsou ta kasárna! Požádal jsem jednoho vojáka, aby zavolal Kornélia, a za okamžik už mě Kornélius přivítal a vyslechl si mou prosbu. Byl jsem si jistý! Teď už se o Ježíšově narození dozvím všechno.


17. den

21.12.2022

Cizinec

Kornélius mi potvrdil, že se v Římské říši pravidelně provádělo sčítání lidu, při kterém se všichni obyvatelé zapisovali na listiny, aby císař věděl, kolik římských občanů žije v jeho říši a kolik dostane zaplaceno na daních.

„Jestli proběhlo v době Ježíšova narození také takové sčítání, nevím jistě,“ řekl nakonec Kornélius a bylo to, jako by mě bodl do srdce. copak bylo všechno marné? Kornélius zpozoroval mé zklamání a uvažoval dál: „Při sčítání se museli lidé nechat zapsat v tom městě, odkud pocházeli. Víš, odkud pocházel a rodina toho Ježíše z Nazareta?“

Usilovně jsem přemýšlel. Co mi to tenkrát pastýř Manuel vyprávěl o Josefovi? Vzpomeneš si? „Byl to sice obyčejný stavební dělník, ale pocházel z rodu krále Davida.“ Kornélius zajásal. „Město krále Davida je Betlém!“ zvolal. „A jestli bylo opravdu v čase Ježíšova narození sčítání lidu, musel jít Josef s Marií do Betléma.“

Ano. Betlém. Betlém není od Jeruzaléma vůbec daleko. Mám šanci. Poděkoval jsem Kornéliovi, rozloučil se a opustil Jeruzalém tak rychle, jak jsem jen uměl. Oslík a ovečka Mia běželi tentokrát za mnou. Proplétali jsme se davem a nebylo to snadné, protože proti nám šly celé karavany. Lidé chtěli na jeruzalémském tržišti prodat své zboží.

Ještě že jsem se ohlédl! Mia i oslík najednou zastavili. Tentokrát už jsem to pochopil a rychle se k nim vrátil. U cesty ležel muž. Někdo jej asi přepadl a ztloukl. Promluvil jsem na něj, ale on mi odpověděl cizí řečí. Levou tvář měl celou od krve a také na rukou a nohou měl těžká zranění. Ještě že jsem lékař! Ošetřil jsem mu rány a přemýšlel. Co s ním teď udělám? Nemůže chodit a já ho neunesu. Posadil jsem ho tedy na osla a smířil se s tím, že dnes už do Betléma nedorazíme. Přenocovali jsme v jedné chatrči na kraji cesty. V noci se zdravotní stav cizince ještě zhoršil. Potřeboval pořádný obvaz a především klid.


18. den

21.12.2022

Za městem

Hned za úsvitu jsme vyrazili a v poledne jsme byli na místě. Betlém. Na levné ubytování pro zraněného muže mé peníze ještě stačily. Našel jsem hospodu, zaklepal a prosil hostinského, jestli by cizince vzal pod svou střechu. Ten ale jen odmítavě pokýval hlavou a řekl: „Cizince? To ne. Koukejte jít raději dál.“

Tak jsem prošel snad celý Betlém a klepal snad na všechny domy. Nikde ani místečko. Zamířil jsem z města ven. Dolehla na mě únava. Bylo mi už všechno jedno. Nejraději bych si někam lehl a spal, ale nešlo to. Byla zima a brzy přijde i tma. Cizinec se z posledních sil držel na oslíkovi a tiše naříkal. Jen Mia vypadala spokojeně. Stále se nám motala pod nohama a zdálo se, že ví, kam míří. Věděl jsem, že jí mohu věřit, ale široko daleko nebylo místo, kde by se dalo přenocovat. Oslíkovi se únavou podlamovaly nohy, ale Mia běžela stále dál.

„Počkej přece! Zůstaň stát!“ volal jsem za ní, ale neposlouchala mě. Ztratila se za kopcem a my zůstali sami. Pomohl jsem cizinci slézt z oslíka a přikryl jsem ho svým kabátem. Ledový vítr vál proti nám a já se nemohl pořádně nadechnout. Nenašel jsem ani kousek dřeva k rozdělání ohně. Tak jsem jen tak stál a zkoušel se zahřát dlaněmi. Vtom jsem v dálce uviděl světlo. Blížilo se k nám. Běžel jsem mu naproti a ze všech sil jsem volal: „Pomoc! Pomoc! Tady! Potřebujeme pomoc!“ A skutečně. Světlo se přiblížilo a v jeho světle… To není možné. Pastýř Manuel a ním jeho pes Áron!

Manuel rychle rozdělal oheň a zabalil nás do teplých přikrývek. „Tak jsi přece jen došel k cíli.“ řekl mi uznale. „Proč jsi mi to nepověděl hned? Nemusel bych se tolik namáhat. Mohl jsem jít s tebou a s ovcemi přímo do Betléma!“ vyčítal jsem mu, ale Manuel na mé reptání neodpovídal. Jen opakoval: „Dobře, že jsi došel až sem.“

Pak se podíval na zraněného cizince a ještě dodal: „Teď sis i ty připravil cestu Pánu.“


19. den

02.01.2023

Kde najde Ježíše?

Noc byla chladná a nebe plné hvězd. Jsem už u cíle? Nebyl jsem si jistý. Podařilo se mi sice vyslechnout další vyprávění, ale místo, kde se Ježíš narodil, jsem nenašel. S těmito myšlenka jsem usnul. Najednou jsem uviděl podivnou bytost. Je to možné? Je to anděl? A přišel ke mně? Slyšel jsem, jak mi říká: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (L 2,9-14)

Pak zmizel. Okamžitě jsem vyskočil, vzal jsem pochodeň a vyběhl ven. Konečně! Teď najdu Ježíše! Uviděl jsem chlév, ze kterého vycházel paprsek světla. Opatrně jsem vešel dovnitř, ale zklamání bylo veliké! Nebyl tam ani Josef, ani Maria a už vůbec ne Ježíš. Byla tam jenom ovce! Černý uzlíček vlny – Tim.

„Time, tady by někde měl být Ježíš. Neviděl jsi ho?“ zeptal jsem se ho. Tim se na mě podíval a z očí jsem mu četl slova: „Ale vždyť Ježíš tady je!“ Ale já ho neviděl. Otočil jsem se a vyšel ven. Napadlo mě, že jsem si možná jenom spletl místo. Rozhlédl jsem se a na druhé straně jsem objevil ještě jeden chlév. Vydal jsem se k němu a vešel dovnitř, ale ani tady žádné dítě nebylo. Jen můj šedivý kamarád osel, který se na mě také tak podivně díval.

Bez zájmu jsem se otočil a říkal si – vždyť jsem tak blízko. Vždyť tady někdo musí být. Zamířil jsem ke třetímu chlévu a se srdcem plným naděje jsem do něj vstoupil. Seděl tam ten zraněný cizinec.

„Hledáš Ježíše?“ zeptal se mě a představte si, já mu rozuměl. „Dítě je přece tady!“ řekl a přitom ukázal nejprve na mě a pak na sebe. Najednou jsem všechno pochopil. Ano. Teď jsem u cíle!


20. den

02.01.2023

Ježíš se narodil

Bylo ráno. Ovce už pobíhaly sem a tam, ale Manuel ještě seděl u ohně. Celou noc přikládal, aby nám nebyla zima.

Když jsem pomalu vstal, pozorně si mě prohlédl.

„Vypadáš, jako by ses vrátil z nějaké daleké cesty.“ řekl.

Jako by mi četl myšlenky. Přiznal jsem se: „Ano. Měl jsem zvláštní sen.“

„Jestli chceš, mohu ti hned teď ukázat jeskyni, kde se narodil Ježíš. Není daleko,“ nabídl mi Manuel.

„To není nutné. Už ji znám.“ Odmítl jsem a pomalu si balil věci. Nezdálo se, že by se Manuel divil. Jen se pousmál a tvářil se spokojeně. Mé pátrání bylo u konce a nebylo nač čekat. Rozloučil jsem se. S ním, s Áronem, Miou, Timem i dalšími ovcemi. Potom jsem se sklonil i ke zraněnému cizinci. Omluvil jsem se a vysvětlil mu, že musím odejít. Už se mu dařilo lépe a Manuel slíbil, že se o něj postará.

Cizinec se usmál a dlouze a vděčně mě objal. Na rozloučenou jsem mu daroval svého osla. Já už ho nebudu potřebovat a jemu určitě pomůže. Přijal můj dar s radostí a v poslední chvíli mi vtiskl do dlaně vzácný šperk. Zamával jsem a šel.

Ještě večer jsem dorazil do Jeruzaléma. Za ten zlatý náhrdelník jsem dostal tolik peněz, že jsem si mohl bez problému zaplatit v Jeruzalémě nocleh a ještě cestu do Antiochie.

V hostinci jsem napsal Teofilovi poslední dopis:

Velevážený Teofile,

má cesta je u konce. Putoval jsem daleko a potkal jsem spoustu lidí, kteří mi o Ježíšovi a jeho narození vyprávěli. Přitom jsem dospěl k následujícímu poznání. To rozhodující na Ježíšově narození se nestalo pouze před více než osmdesáti lety, ale děje se i dnes. A sice všude tam, kde to lidé dovolí. Ptáš se, co to znamená? Pro mě to bylo docela těžké. Musel jsem naslouchat volání beránka Tima, který se zřítil do propasti, koupit osla, kterého týral jeho pán, a ošetřit cizince, kterého přepadli lupiči. Musím se ti ale přiznat, že nejtěžší bylo všimnout si , že Bůh se stává člověkem vždy, když se s někým s láskou a úctou setkám. To jsem dlouho nechápal, i když mě na to upozorňoval pastýř Manuel, mladá žena v Ain Karim, ovečka Mia, Tim i ten zraněný cizinec. Byl jsem tak nechápavý, že mě na to musel upozornit i anděl. Teď už to ale dobře vím a chtěl bych ti to vše podrobně napsat. Chtěl bych, aby všichni lidé věděli: Bůh nám chce být nablízku. Proto se v Betlémě stal jedním z nás. Je vždy na naší straně a neopustí nás. Zažil jsem to na své cestě mnohokrát a toto poznání mě naplnilo radostí a štěstím.

Doufám, že mi rozumíš a že ti nevadí, že to nakonec není historická zpráva o Ježíšově narození, ale radostné poselství.

Přebývej v Pán!

Tvůj Lukáš