O zvláštní hvězdě

Bylo mrazivé adventní ráno a on vstal o něco dřív. Vydal se do své dílny. Byl truhlář. Chtěl vyřezat hvězdy na vánoční stromek. Těšil se, protože měl práci se dřevem moc rád.

Vzal kus dřeva, chvíli ho obracel v rukou a čichal jeho vůni. Pak vzal tužku a pravítko, měřil, kreslil, a když našel vhodné místo, kde by začal řezat, přiložil ho k pile.

Pak už to šlo ráz naráz. Řezal jeden cíp za druhým, šlo to hladce, ale při posledním řezu se ozvalo prasknutí. Poslední cíp hvězdy se odlomil.

„Ale, no tak,“ truhlář se malinko rozzlobil a odhodil pokaženou hvězdu do bedny s dřevěným odpadem.

Teď už věděl, jak na to. Řezal jednu hvězdu za druhou. Pak je srovnal do police, očistil pilu a s bednou plnou pilin a odřezků vyšel z dílny. Doma pak z bedny vytáhl několik dřívek a začal v krbu rozdělávat oheň. Při dalším sáhnutí najednou držel znovu v ruce pokaženou hvězdu. Chtěl ji hodit do plamenů, ale…

Cosi mu nedal a položil ji stranou. Oheň hřál a on se posadil do křesla. Pak ji vzal znovu do rukou. „Někdy jsem jako tahle hvězda. Trochu neotesaný a drsný. Jsou ve mně praskliny, něco mi chybí a hodně už jsem toho ztratil i vlastní vinou.“

Ukázal hvězdu své ženě a ta se smála a přikyvovala, protože dobře věděla, o čem její muž mluví.

„Máš pravdu,“ řekla nakonec. „Jsi takový, ale nemysli si… se mnou je to podobné. Jen mně naopak zase pořád něco schází, stěžuji si a rýpám. Mám špičatý jazyk a hned se urazím.“

A tak si hvězdu položili na stůl, aby jim připomínala, že nikdo není dokonalý.

Ale to nebyl konec. O svátku svatého Mikuláše muž dostal nápad. Vzal hvězdu a zmizel v dílně. Řezal, brousil, lepil, hladil, leštil, lakoval, a když vyšel ven, nenesl jen hvězdu, ale ještě něco jiného…

Ten rok visela na vánočním stromě u betléma zvláštní hvězda. Hlásala do světa radostnou zvěst: nevadí, že nejste dokonalí, protože právě pro nás nedokonalé se Ježíš narodil. Naše nedokonalosti nás dělají jedinečnými. Každá ztráta přináší i novou příležitost.

Převzato z časopisu Duha, napsala Margit Kaiser